Belgie

Belgií křížem krážem • 2019

Belgie byla za mě osobně dost jiná než Holandsko. Byla plná silnic, budov a lidí, který se podobali víc nám - čechům - než nizozemcům. Oproti Holandsku se zase všude chvátá a na nikoho nečeká. Stačí v autě zpomalit ze 60 na 55 a už máte troubějící auta v zádech. Mezi auty se v kolonách procházejí žebráci a lidí je mnohdy až moc na jednom místě. I přesto jsme ten prvotní "šok" rozdýchali a zdárně dorazili do Antverp.
⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯
Antverpy jsou kapitola sama o sobě a po nádherným Holandsku zas návrat zpátky do reality. Původně jsme si chtěli projít zajímavý místa, jenže jsme žádný zajímavý místa nemohli objevit. Nenapadalo nás, co bychom tam měli vidět a rozhodně jsme cestou na nic nenarazili. Jediný, čeho jsme se nechtěli vzdát byly vafle. Pravý belgický vafle! V centru dění jsme objevili místo, kde vafle voněly na míle daleko a tam jsme taky nakonec skončili. Jedna (ne)obyčejná vafle nás vyšla na 2 krásný eura a byla - neskutečná! Přísahám! Důkaz toho, že neni třeba přepatlat ji nutellou s banánem, aby stála za to. A tahle teda stála a byla to láska na první košt.
Prošli jsme si město. Uličky - kde se dá před lidma občas celkem schovat. I pár obchodů. Koupili si výborný plněný bagety - to jídlo tam by šlo. Ale já už byla ze všeho toho hluku, lidí a podnětů otrávená, takže jsme pokračovali dál a nechali Antverpy Antverpama za našima zádama.
Z Antverp jsme přejeli do naší - přestupný - zastávky, což byl Dilbeek. Město, o kterým nevím, co si myslet. Některý jeho části byly hezký, ale jiný zas tak ne. Což je asi jako ve spoustě měst, kde máte dům na domě. Bytovku vedle bytovky. A pak někde v druhý části na oplátku krásnej park s fontánou. Takže asi tak. Zklamaný jsme nebyli. Bylo horko, takže jsme si sedli na lavičku a rozmýšleli, co za dárek bych mohla dovézt tátovi k narozeninám. Na to si moc dobře pamatuju. A jak jsme ten dárek sháněli, jenže zjistili, že v tom městě vůbec nic neseženem. Že je to tam "všechno a přitom nic" hned vedle sebe. Tentokrát ale chyba nebyla v nás. Jsme přesvědčený, že tentokrát už ne. A tak jsme popojeli dál. Do města, co se jmenuje - podle gps u fotek - úplně stejně, takže mi to nedává vůbec žádnej smysl, ale možná jsem se ztratila v čase a my akorát popojeli na druhou stranu toho města - kdo ví a pardon!.

Musím říct, že tohle městečko - nebo jeho část - mě jako jedno z mála okouzlilo. Nepotkali jsme tam "skoro nikoho" a "ti ostatní" si nás oproti Holandsku nevšímali. Na druhou stranu už ani nikdo cizí nepozdravil a celkově nám tam nebylo až tak příjemně jako předtím jinde.
Místo lidí jsme potkali červený zvířata v nadživotní velikosti a pamatujte, že pokud si takový zvíře někdy rozhodnete koupit, tak dbejte na to, aby ideálně ladilo s vaším autem - co by si o vás jinak vaši sousedé pomysleli!
Naše auto - který teda neladilo s ničím - jsme nechali na neplaceným parkovišti a rozhodli se nastoupit na autobus. Jenže místní jízdní řády nám přišli ještě zmatenější než v Holandsku, a tak jsme chtěli využít pána, venčícího psa a zeptat se ho, jestli by nám neporadil. Jenže pán nám buď nerozuměl, anebo nechtěl. Mluvil na nás svou německo-francouzskou nizozemštinou a nám z toho šla hlava kolem. Nepochodili jsme. Nevadí. A abych to tu dlouho neprotahovala, tak jsme teda ve zkratce nasedli zpátky do auta a vyjeli - směr Brusel.
Po první zkušenosti s parkováním v centru jsme už tentokrát byli chytřejší a auto nechali v podzemních garážích (zas tak chytrý jsme nebyli, jelikož jsme z garáží odjížděli a nezaplatili lístek - mysleli jsme, že se platí až dole, takže se to bez stresu, nadávek a následnýho smíchu neobešlo), kde nás pobavilo značení pater - mrkev - králík - želva a ceník nevypadal zas tak špatně jako třeba v Amsteru. Prošli jsme si Brusel a tam už bylo líp. Možná díky vaflím na každým rohu - těžko říct. Trvalo nám asi hodinu než jsme vybrali, kam na ty vafle půjdem a nakonec jsme vyrazili každý jinam a udělali vzájemný "taste test". Kdo mě zná, tak ví, že moje nerozhodnost stoupá do nebeských výšin - a kdo mě zná opravdu dobře, tak ví, že s jídlem tahle nerozhodnost roste až ke hvězdám. Tak teda tady zase musím vyzdvihnout trpělivost kamaráda, který neremcal a měl strpení. Děkuju ti za to! 
Nakonec jsme se ale najedli - a konečně ochutnali ty prasácký vafle s bůh ví čím navrchu. A přitom nebyly ani tak dobrý jako ty obyčejný v Antverpách, ale dobrý byly. Ne že ne.
Úplnou náhodou a omylem jsme objevili fontánku s čurajícím chlapečkem - Manneken Pis. Kolem ní se hromadili turisti a nám přišlo úsměvný obdivovat klučíka s pindíkem venku, ale pak jsme se ocitli v opravdový místní realitě, kdy jsme stáli tváří v tvář sochám čurajícího chlapečka čurajícího do vaflí ve výlohách. Ovšem. Proti gustu ....

Díky tomuhle Bruselskýmu úkazu jsem ale našla dárek pro tátu - samozřejmě to nebylo jen tak. Rozhodla jsem se mu koupit čurajícícho chlapečka jako vývrtku s otvírákem, jenže. Oni měli - naprosto nečekaně - různý druhy. Různý barvy a velikosti. A měli je v každým obchodě, takže jsme je prolezly snad všechny, abychom dohledali nejlevnější. Podařilo se a já odcházela s čurajícím chlapečkem v pytlíku s nápisem "I  Brusel". Co si budem. Už jsem nemohla být "víc turista" a bylo mi ze mě samotný k pláči. Proto jsme se vypařili jak nejrychleji jsme mohli. Dál už nebylo třeba objevovat. Viděli jsme dost na to, abychom si udělali obrázek a naše zážitky se dají díky tomu všemu hodně barvitě vyprávět - už jsem si to zkusila a pár lidí rozesmála, i když mně osobně bylo občas do breku. Hlavně, když jsme za nějaký hranice skoro ani nedojeli. Auto se neustále přehřívalo a naše cesta málem skončila ještě v Německu. Ale zmákli jsme to. Možná silou vůle. Možná díky štěstí, který si to na P+R parkovišti v Amsterdamu vybralo. Možná jenom tak, protože to tak mělo být. Každopádně naše cesta byla u konce.
Ještě jsme během toho dlouhýho přejíždění autem plánovali pokračovat do Francie, ale riskovat další stát s přehřátým autem, kvůli kterýmu jsme každou půl hodinu zastavovali na minimálně čtvrt hodiny, aby se ochladilo, to už znělo trochu jako boj o přežití, ale kdo ví, třeba by to byla cesta na další dva články. Jenže my už taky byli utahaný. Vzali jsme si pro začátek celkem velký sousto a hlavně jsme se začali tak trochu nenávidět. Ani jeden jsme nebyli v nejlepším rozpoložení - hlavně já, protože se v mým životě zrovna dělo všechno nemožný, a tak jsme si už přáli mít to - sebe - z krku a být chvíli osamotě. Hlavně taky kvůli tomu jsme se dohodli, že to zabalíme. 

Moc dobře si pamatuju na naši cestu domů. Na jednu velkou benzínu, u který jsme zastavili, aby se auto mohlo - opět - nadechnout čerstvýho vzduchu, což jsme udělali i my. Nudila jsem se, a tak jsem si na benzínu ke stolu s výhledem na pumpu přinesla tužky se skicákem. A bylo to něco naprosto uklidňujícího. Svobodnýho. Něco, co bych chtěla dělat častěji. Cestovat do neznáma a neznat směr. Neřídit se daty a mnohdy ani nevigací. Dojet třeba k moři, který neni nebo na samej konec světa. Vytáhnout skicák s tužkama a kreslit. Nechat tužku volně klouzat po papíře. Jen tak si být a pro přítomnej okamžik - žít.
Články z roadtripu jsou u konce. Doufám, že se ti líbily a že brzo přibudou další, protože cesty rozhodně plánuju - jenom tentokrát možná trochu organizovanější. Budu ráda za tvou reakci a pokud jsi nečetl/a předchozí články, tak se nezapomeň podívat. Třeba tě v nečem inspirují.
Děkuju!


Komentáře

Form for Contact Page (Do not remove)