Social Media Icons

slide code

Photo

píšu.
kreslím, maluju.
fotím (se).
cestuju a miluju.

social media icons 2

Search

category 1

píšu pro holky

category 2

fotím - se -

category 3

píšu o knížkách

nenech si nic ujít »

Česko

kdyby spadly internety

V době plný internetu a elektroniky žijeme, či přežíváme s velkou mocí. S mocí, která nám umožňuje být někým jiným - někým tady - někým tam. Můžeme být skuteční nebo se schovat za nálepku "anonym". Můžeme být kýmkoli, anebo nikým. A i když nás to baví a držíme se hrdě žezla, který nám umožňuje otevírat dveře k neomezeným možnostem, zapomínáme, že by tohle žezlo mělo sloužit nám a ne my jemu. Alespoň v tý rovnici, která s elektronikou a internetem vznikla. Pak si stěžujeme, jak nám všechno krásný uniká - jak nám uniká život. Nelíbí se nám, že na svět koukáme jen skrz foťáky, telefony, kamery a gopro. Zapomínáme, kde je hranice mezi tím tady a tím tam. Ale ani přesto se té moci mimo realitu nedokážeme tak úplně vzdát.
⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯
Třeba já teď přes rok fungovala s telefonem, co nefungoval se mnou. A ty poslední měsíce před Vánoci jsem byla už úplně bez něj. Nejdřív se sám od sebe vypínal a pak se přestal nabíjet. Ve specializovaný prodejně mi nepomohli a já musela promyslet, jestli je pro mě důležitější zaplatit opravy, který možná ani nezafungujou nebo jestli si raději pár měsíců počkám a pořídím si úplně novej (samozřejmě po všech stránkách lepší) model. Musela jsem si reálně představit, jaký to bude. A zdálo se to jako naprosto jednoduchá situace, která měla naprosto jednoduchý řešení. Jenže mně tohle moje - ve svý podstatě naprosto jednoduchý rozhodnutí - pomohlo otevřít oči. Ty neoblbnutý tím, co je tam. Na druhý straně toho všeho - tady.

Ze začátku začínalo každý moje ráno stejně. Sáhla jsem po telefonu a snažila se ho zprovoznit, což se mi i párkrát podařilo, ale vždycky jenom na úplnou chvilku. Zbytek dne pak pokračoval ve stejným duchu. Ať jsem byla doma nebo venku, měla jsem ho neustále u sebe - čistě ze zvyku. Doufala jsem, že se dřív nebo později vzpamatuje, ale už jen to, že jsem se o něco takovýho snažila dokazovalo, že bych se měla vzpamatovat tak akorát já. Obepsala jsem rodinu i kamarády, aby věděli, že volat mi nemá tak úplně cenu a že vlastně ani psát mi, se nikomu z nich nevyplatí. Do zpráv jsem se dostala jen přes počítač a ten jsem logicky měla jenom doma, takže kdykoli se dělo něco urgentního, byla jsem jak na potvoru nedostupná.
Nejdřív jsem se učila čas strávený na sociálních sítích omezit. S rozmyslem jsem šetřila baterku a zapínala ho jen, když jsem se ztratila - doslova. Musela jsem najít se i bez mapy, na což jsem byla zvyklá, jelikož jsem odjakživa mívala dat tak akorát nula nula prd a využívala je jen v těch nejkrizovějších situacích. Jenže jen ten pocit jistoty byl mnohdy dostatečně uklidňující. A najednou už ani ta jistota nebyla.
No a, když přestal chodit (Z výrazu "můj telefon přestal chodit" si amíci klidně krůpnou do gatěk, takže doporučuju použít, pokud budete mít možnost s nějakým takovým amíkem mluvit!) úplně, uznala jsem za vhodný, nechávat ho doma. Stalo se tak samozřejmě v nejméně vhodnou chvíli. V době, kdy jsem dostala volňásky na akci a potřebovala tam u vstupu prokázat svou registraci + musela zdlouhavě vysvětlovat, že číslo registrace nemám jinde než na papírku - a to jsem ještě byla ráda, že jsem si číslo svojí registrace stihla z instagramu opsat jen pár vteřin předtím než problikl naposledy, protože se k instagramovým zprávám  jinudy než přes aplikaci nedostanu. V době jenom několika málo dní před odtajněním projektu, který jsem nestihla nafotit, natož sdílet. V době, kdy jsem po neskutečně dlouhý době potřebovala být DOOPRAVDY online a potřebovala obvolávat všechny možný lidi kvůli práci nebo škole.
⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯
První dny bylo těžký připustit si, že na ten pinterest a messenger vážně nemůžu. Že každý moje další ráno nebude začínat pohledem na displej, abych zjistila, kolik hodin je (taková moje úchylka: podívat se těsně před spaním, kdy usínám a hned po probuzení, kdy vstávám) a podle toho tak mohla nesmyslně scrollovat instagram. Ale dalo se si zvyknout. Jen jsem byla teda trošku nesvá.
Potřebovala jsem ten svůj mobil totiž držet v ruce, když kolem mě někdo prošel, což pochopí asi jenom introverti. Potřebovala jsem sklonit k němu hlavu, když nastala nepříjemná situace nebo když jsem potřebovala jen tak z nervozity/stydlivosti sledovat ubíhající vteřiny na displeji a o neustálým odemykání a zamykání obrazovky nemluvě. Jednoduše to byl nezvyk - nebudu lhát. A tak, marně hledajíc telefon po kapsách mi pomalu, ale jistě docházelo, že jsem sama. A nejdřív mi to takhle vážně - ale úplně vážně - připadalo. Že jsem sama a nemám po ruce tu jistotu, s kterou se za každý situace cítím tak nějak líp. Sebejistěji. Bezpečněji.

Nemohla jsem fotit - zaznamenávat - momenty z běžnýho života, což jsem vždycky brala jako samozřejmost. A najednou to nešlo. Nemohla jsem fotit krásný červánky po cestě na tancování a nemohla natáčet, jak blbnu s kamarády při brigádě. Zdá se to jako blbost, ale občas je jednoduše hezký si všechny takovýhle chvíle živě připomenout a k tomu mi ten mobil chyběl.
Začala jsem zcela běžný úkony vnímat z krapet jinýho úhlu a mimo jiné mi i došlo, jak odřízlá od toho zajetýho zelektrizovanýho světa jsem. Obyčejný jízdenky jsem musela nakupovat přes počítač a jejich čísla si psát na papírky, který jsem nosila po kapsách ve strachu, že je ztratím a kvůli tomu do autobusu ani nenastoupím. Musela jsem si zas zvykat na hodinky - na ty ručičkový, který nosím reálně jen jako doplněk a u kterých se z lenosti nevyznám už ani v těch ručičkách. Musela jsem každej večer doufat, že mi přítel nastaví budíka na správnej čas, když jsem potřebovala vstávat brzo a v případě, že jsem byla doma sama, raději jsem ani nešla spát, abych nezaspala. V Praze jsem si zakázala navštěvovat místa, který neznám, abych nezabloudila a když to bylo nutný, vracela se ke starým dobrým papírkům, kterých mám snad do teď plnou kapsu. Psala jsem si čísla tramvají a autobusů, abych se dostala tam a bezpečně i zpátky - upozorňuju, že ne vždycky to vyšlo. Jezdívala jsem mnohokrát třeba i kolem třetí ráno sama černobílou Prahou a doufala, že se nestane něco mně nebo komukoli kolem, protože bych nedokázala zavolat pomoc. Bála jsem se jízdy autem, protože vždycky, když to nepotřebuješ ti upadne kolo nebo dojde benzín a po přečtení knížky od Stevena Kinga bych se jen těžko nebála v lesích plných číhajících upírů.
Na jedný straně jsem stála já a na druhý ten svět kolem. Cítila jsem se tak nějak "mimo", a tak jsem se rozhlídla. Všímala si lidí, kterým připadalo jednodušší do někoho vrazit než zvednout hlavu od tabletu. Cestujících v tramvaji, co neviděli, jak je cesta kolem řeky nádherná. Obzvlášť, když je azuro a paprsky od sluníčka pronikají skrz okna. Přátel v kavárnách, kteří si esemeskovali a přitom měli jeden druhýho hned na protější židli. Dětí, co hrály hry na mobilech, místo skákání panáka. A už jsem si najednou nepřipadala tak mimo. Připadala jsem si svobodná. Protože vymanit se síle toho žezla, na kterým se stáváme závislý je hodně velkej oříšek a OŘECH v případě, že si tuhle naši závislost na něm neuvědomujeme. Vryli jsme si do hlavy, že je to díky dnešní době v pořádku. Že v dnešní době můžeme být takový - závislý - protože žijeme v době, kdy je normální být (a žít) mimo. Jenže není.

Já - aniž bych se někdy za závisláka považovala - jsem se jím začínala stávat. Došlo mi, že jsem už mnohokrát zabalancovala na tý pomyslný hranici mezi tím tady a tím tam a že jsem si potřebovala uvědomit, jak lehce se dá přepadnout. Uvědomit si, kolik mnohem větších závisláků kolem sebe mám a že bych možná měla několik z nich pobídnout k tomu, aby se naučili najít se i bez mapy nebo možná aby odložili telefon na dvacetčtyři hodin a soustředili se jen na sebe. Pobídnout všechny ty blogery a influencery, kteří svým sledujícím ordinují "den bez mobilu", aby si sami takovej den vyzkoušeli. Ale ne jenom tak na oko, nýbrž se vším všudy. Vyzkoušet si tu dávno zapomenutou svobodu a jen tak si být - a žít.
Nemyslet na narůstající likes nebo sledující. Nepřemýšlet nad neskutečnýma lidma, ale hledět na svět bez filtru. Bez úprav. Vnímat skutečný lidi, který se pohybujou kolem nás. A protože je možná přehlížíme, je zapotřebí zvednout hlavu a rozhlídnout se. Občas se jen tak usmát na kolemjdoucí, protože takovej úsměv je víc než filtr a zvýšenej jas. Možná občas zkusit jen tak oslovit člověka, co nám přijde sympatickej a jindy třeba jenom pochválit. Umět říct svůj názor a nepsat na facebookový zdi. Taky občas zkusit vyjít do přírody a zjistit, jak je nebe doopravdy modrý, mech zelenej a jak voní rozkvetlá louka. Vycestovat a zkusit si, jestli kolem Eifelovky vážně nejsou žádný turisti a jestli je na Bali tak dokonale čisto. Zjistit, jestli je svět tam o tolik hezčí než ten tady nebo jestli jenom žijem v naivní představě o lepším světě na druhý straně, zatímco za něj může jenom správnej úhel.

A jelikož já vnímám celej tenhle zelektrizovanej svět s menším odstupem, přišlo mi dobrý, nashromáždit všechny svoje texty taky offline, protože podle mýho budou jednou všechny tyhle články NIC. Podle mě jich jednou bude tolik, až všechny do jedinýho zmizí. Až internety spadnou a my zůstaneme offline. V takovým případě chci mít všechny svoje texty u sebe. Na papíře, kterej už teď není zas tak cool, ale já ho i tak miluju. Mám na něm všechny ty svý myšlenky, příběhy, emoce a vzpomínky uschovaný napořád. Nebo minimálně do tý doby, dokud se je nerozhodnu spálit.
⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯
Za tu dobu bez mobilu jsem si připomněla, jaký je to číst si hned po probuzení a s knížkou taky usínat. Naučila jsem se víc si kreslit a míň prohlížet, co nakreslili ostatní. Přestala jsem se definitivně srovnávat s ostatními a přehodnotila, kým si nechám brát svůj čas - a že ho máme sakra málo (!). Dala unfollow víc než 200 lidem (čistka pokračuje) a začala být online jenom, když to hoří.
Ulevilo se mi - začala mít víc času (nejen na práci a koníčky, ale taky na sebe) - líp se naučila zvládat stres, protože čím míň internetu, tím míň stresu (funguje to, fakt) a v neposlední řadě mám za co, být na sebe pyšná. Pyšná na to, že je moje hranice mezi tím tady a tím tam jasně stanovená a že jsem přišla na to, jak se (pokud spadnu) dostat zase zpátky. Že můžu žít na obou místech zároveň, protože vím, kde zrovna potřebuju být. V době plný internetu a elektroniky, kde máme tu moc. Moc si vybrat. Moc být někým tady, někým tam. Být kýmkoli anebo - nebo nikým.



Komentáře

  1. Možná to zní lehce ironicky k tématu tohle článku, ale jsem ráda, že tenhle článek nezůstal jen na papíře �� myslím si, že by se o tom mělo mluvit sama jsem se snažím určit si hranice, co mě inspiruje v dobrém a co už ne, ale v fungování bez mobilu především bez mapy obdivuju �� v Praze a hlavně v zahraničí si nedokážu představit fungovat �� Krásný článek ❤️��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty bláho, mockrát děkuju! ♡
      Podle mě je tohle téma důležité a určitě je třeba si spoustu věcí uvědomit. A co se týče pohybu bez map - jde to :D . Už několikrát jsem se setkala s tím, že se někdo z mých kamarádů ztrácel v mapách a hledal budovu, která byla před ním nebo sledoval statistiky počasí, aby přišel na to, kdy bude pršet, ale nezvedl hlavu a nepodíval se na oblohu. To mě vždycky děsí.
      V zahraničí se bez map člověk asi neobejde, ale nemělo by to pak sklouznout k tomu, že "tak se ještě podívám na instagram a pak si ještě přečtu zprávy" ... :D je to těžký, ale pokud člověk chce, pak je všechno možný :)

      ještě jednou velikánský díky!

      Vymazat
  2. Rozhodně není zač, je fakt povedenej 😊 Tak to, co píšeš tak to chápu 😌 je pravda úplně vypínat svět okolo je děsivý, já nemám data tak funguje na offline mapách no 😌😅

    OdpovědětVymazat
  3. V poslední době mám čím dál tím víc dnů, kdy nechci brát ani telefon do ruky, nechci ani odepisovat přátelům, co mi píší, jak se mám a jsem radši offline... ale občas mám dny, kdy na instagram musím sdílet každou kravinu... dost se to u mě střídá :D :)

    Každopádně hezký a zajímavý článek ke čtení... vede člověka trošku víc k zamyšlení :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To máme dost podobně :D naštěstí už převažuje víc to "chtít být offline".
      A moc děkuju :) jsem ráda, že k něčemu všechny ty slova jsou.

      Vymazat

Okomentovat

nejoblíbenější za uplynulý měsíc ↓

itálie na moři • 2019
Kalendář ukazuje pouhý tři dny po státnicích - 23. června 2019 večer - a mě vyzvedává kamarádka. So…
kdyby spadly internety
V době plný internetu a elektroniky žijeme, či přežíváme s velkou mocí. S mocí, která nám umožňuje…
knižní přečteno • 2018
Vždycky mě bavily psát recenze na knížky, ale brzo mi došlo, že nejsem ten správnej typ blogera, kt…
Bio Oko a metro, kde se nesmí • photoshoot
S Pájou se znám od střední a přesně tam někde jsem poprvé vyzkoušela, jaký to je, hrát si na modelk…