o víře • o snech • o jednom správňáckým přátelství

Před pár týdny jsem seděla v kavárně s kamarádkou a povídaly jsme si o uplynulým létě. Téma léto přešlo v rozjímání nad budoucností a přesně tam někde vznikl tenhle článek - myšlenka - nutkání a potřeba - tužba sdílet. Tam někde - v kavárně Park Café 67 - u dřevěnýho stolku - nad vaflema s banánem a nutellou - u dvou konviček s horkým čajem - naproti holce, která za tyhle všechny řádky vlastně může. Protože je zvědavá. Protože mě má ráda a já mám ráda ji. Protože je snílek jako já. Protože je ukecaná. Protože je kamarádka - a kamarádky se zajímají. Protože jí věřím a ona věří mně. Protože ...
⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯
... Proto jsem se svěřila. Řekla jsem jí o svých snech a představách, kterých mívám vždycky plnou hlavu. Jenže mít sny nestačí a proto jsem se svěřila i s tím, co připravuju, do čeho jsem odhodlaná jít a jaká je ta moje vybraná cesta, po který už nějakou tu chvíli kráčím, i když nemám ponětí, jak se po ní vlastně chodí. Jestli mě z ní nebudou bolet třeba nohy a nebudu se muset na chviličku posadit a vydýchat - a když jo, tak jestli se po ní zase někdy vydám. A ona mi naslouchala s jiskřičkama v očích, jako bych jí předávala životní moudra, ale ve skutečnosti jsem jenom tlachala a přeháněla, protože to tak u snů do budoucna bývá. Nejsou jistý. Jsou jen v hlavě a mnohdy taky v srdci. Jsou pomíchaný nebo seřazený přesně podle potřeb a vytahujou se až, když na ně přijde řeč nebo správný čas k jejich realizaci. A já ty svoje vytahovala často. Častěji než se jim líbilo. Mluvila jsem o nich, i když byly na samotným začátku a já nevěděla, co si s nima počít. Byly pouhou myšlenkou, která by společně se mnou prostě zanikla a nic by po ní nezbylo. A nejspíš právě proto - protože jsem o nich jenom mluvila a nenechala je se utvořit - skončily bez realizace. Jsou neustále uvniř mojí hlavy - uvnitř v srdci - vyčkávajíc na správnou dobu. Až na ně zapomenu a zase mi je něco připomene. A protože jsem nikdy svoje představy neuměla držet v tajnosti před okolním světem, přestala jsem o nich mluvit. Protože jsem nepotřebovala mluvit, aby byly skutečný. Protože byly.
⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯
A ty nynější byly toho rána skutečnější než noc před tím. Toho rána jsem se totiž úplně poprvé cítila být připravená. Připravená mluvit. Potřebovala jsem slyšet nahlas to, čemu jsem se - kdykoli to bylo možný - věnovala. To, co bylo nejdřív jenom v hlavě a do teď maximálně na papíře nebo v počítači. To, co bylo na druhý straně telefonu a co mě tak jako tak nemine i s celým tím procesem kolem. A tak jsem se konečně vyzpovídala celičkýmu světu, i když ten svět byla na okamžik jenom ona. Ta, která mi naslouchala a pak s úsměvem od ucha k uchu pověděla, že je na mě pyšná. Že mě obdivuje za to, co jsem sama sobě přichystala a že ve mě věří. A v ten moment se proměnila v zrcadlo. V zrcadlo, do kterýho jsem se dívala a viděla v něm sebe. Viděla jsem stejnej úsměv a cítila všechny ty svý emoce - znova. Radost - protože ona byla šťastná se mnou - nadšení - protože ona byla nadšená pomalu víc než já - odhodlání - protože to jí překvapilo nejvíc, ale i obavy a strach - protože jsme takový - takový plachý a přijdeme si malý oproti velkýmu světu.
Ptala se a já odpovídala. Společně jsme si najednou představovaly uskutečnění toho, co bylo před několika minutama jenom moje a dokud jsem se o to nepodělila, tak jako by to neexistovalo. Určitým způsobem jsem se jí i zavázala, že se nevzdám a že kdybych se vzdát chtěla, tak mě může kopnout do prdel(e)ky a zopakovat mi, že ve mě věří a já bych měla v sebe a ve svý rozhodnutí věřit taky. Protože vlastně můžeme mít snů a přání kolik jenom chceme, ale pokud nevěříme, že můžou být - a že vážně budou - reálný, tak nikdy nebudou.

Než jsme se rozloučily, poděkovala mi za inspiraci. Za to, že jsem jí namotivovala udělat něco - něco možná bláznivýho - co jí ukáže nové možnosti. Protože to, co zvládnu já zvládne ona levou zadní. A to vím s jistotou zas já. Protože já věřím v ní. Protože ona mě na oplátku inspiruje být neustále nad věcí. Protože ona mě rozesměje, když to nikdo jinej nedokáže a protože vím, že s ní mám takový "to" správňácký přátelství, u kterýho není možnost se splést. Takový "to" nejsprávňáčtější, v který věříme spolu. A díky tomuhle koloběhu vzájemnýho namotivování se jsem pochopila, jak důležitý je si věřit. Jak důležitý je mít někoho, kdo bude věřit za nás, pokud my už sami v sebe věřit nedokážem.

A na konec článku bych chtěla říct jen, že děkuju. Děkuju holce, co seděla naproti mě - u dřevěnýho stolku - nad vaflema s banánem a nutellou - u dvou konviček s horkým čajem - v kavárně - v Písku. Děkuju jí a děkuju taky všem. Všem těm, kteří věří. V sebe - v někoho. Děkuju. Je to důležitý a krásný.

PS: Úvodní fotka je jedna z mála, kterou spolu máme. A z těch pár je možná jen tahle jedna publikovatelná. Byla focená jen proto, abychom viděly, jestli nás kamera vidí. Kvůli videu. Protože my nikdy fotky nesbíraly. My nesbíraly vlastně ani videa, i když jich pár máme a na kterých jsme to doopravdy my. Se všema trapasama, vtipnýma hláškama a vším, co k nám patří. My totiž jediný co sbíraly, byly společný zážitky. Tak nám to promiňte. A vlastně si i trošku zvykněte, že tenhle blog povedu tím nedokonalým směrem. Tam, kde je to skutečný a tam, kde se věří, že dokonalost neexistuje. Ale možná právě proto je to tak moc správňácký!

Mluvíš o svých plánech | snech | představách nebo si je necháváš pro sebe?

Věříš si a máš někoho, kdo věří v tebe?