BE HAPPY FOR YOURSELF

V návaznosti na článek < jsem se rozhodla napsat pokračování, které s ním úzce souvisí. Prakticky bych mohla sepsat oba posty do jednoho, ale přišla mi škoda nevyužít možnost roztáhnou svý myšlenky na více stránek a rozdělit dvě podobný problematiky, který k sobě do jednoho chumlu bohužel nepatří.

Je to jednoduchý. Měli bychom dělat to, co nás dělá šťastný a být s lidma, co nás štěstím naplňují. Měli bychom poznat, kde šťastný jsme a jak moc.

Znám takových dušiček, který jsou šťastný, i když svou energií plýtvají pro okolí. A mezi ně patřím i já sama. Jsem pozitivně nabitej člověk, co ve všem vidí to dobrý. Někdy až naivně. Vlastně většinou..
Jediný, o co vlastně usilujeme je být tu pro ostatní a rozdávat radost, energii a zmíněný štěstí. Bohužel pak zapomínáme na to, že štěstí, který nám zbývá pro vlastní potřebu je většinově jenom povrchový a neúplný.


Je těžký si uvědomit, kdo za tu energii stojí a kdo ne. Stejně tak je těžký vyřadit ze života to, co nás dělá šťastnýma jen nachvilku a ubírá ten zbytek, kterej pro úplnost potřebujem.

Vidím to sama u sebe pořád dokola. Ať je mi dobře nebo není, snažím se. Nerada vidím ostatní bezduše sedět, takže i když na to zrovna nemám, cítím potřebu to zkusit.
V tu chvíli je mi vlastně jedno jestli to zkouším pro někoho, na kom mi záleží nebo pro někoho, kdo by mi nikdy doopravdy nepomohl a už vůbec ne sám od sebe.

Pak má tahle pomoc dva možný konce. Buď mám radost, že jsem byla nápomocná a že jsem svou sílu vynaložila na to, aby bylo druhým dobře a nebo, když se ocitnu sama se schoulím na postel a ležím v slzách.
Čas od času se stanou oba ty konce. Nejdřív se směju pro ty kolem mě a pak chci zůstat sama a sbírat energii od nikud. Jako bych ji všechnu rozdala a sama skončila na bezvýznamném dně.

Už mi pár mých kamarádů (i cizích lidí) řeklo, že se skrz mě nabíjí, protože se směju, i když ví, že na tom nejsem dobře. Stalo se mi i to, že mě někdo, kdo mě znal 4 roky viděl brečet a divil se, co se stalo tak zlýho, že mě to donutilo smutnit. Vždyť já přece nikdy nesmutním.

Jenomže já smutním. Podle mě až dost. Jen to nikdo nevidí. A ti, kteří to vidí, protože mě znají a znají to, co mě uvnitř užírá chápou, proč se směju a uvnitř smutním.

Přijde mi to lidský. Přetvařovat se pro okolí.
Na světě je tolik smutných a naštvaných lidí, tak proč se pro takový neusmívat, když je to může alespoň na pár chvilek změnit k lepšímu?
Na druhou stranu je fajn a důležitý mít u sebe alespoň jednu dušičku, která do tebe vidí. Dušičku, která ví, že za tím vším smíchem je někdy až obrovská bolest, která se skrz smích filtruje ven. A že je to třeba.

Dáváš svou energii i ostatním nebo ji chráníš pro sebe?
S láskou,



You May Also Like

2 COMMENTS