In DAILY THINGS

MY ROOMMATE AT THE HOSTEL

Víc jak týden se tu neobjevil článek, což mě užírá zevnitř, ale školy je hodně a času málo, tudíž si
veškeré své volno válím šunky s kamarády, cvičím, kreslím nebo jen tak čučím do zdi únavou.

Tenhle článek mám v rozepsaných asi dva měsíce a psala jsem ho naprosto spontánně, i když jsem ho chtěla sepsat dávno předtím. Bohužel jsem nesebrala odvahu na to ho zveřejnit, ale proč bych sakra nemohla? Můžu, proto ho sem dávám.

Jediný co chci je, abys pochopil/a celý příběh s humorem a zasmál/a se tomu, jaký lidi dokážou být a nebo se i trochu slitovat nade mnou, jakej jsem (naštěstí už byla) chudák.


Na začátku září nebylo jasný, kde přesně budu bydlet a tak jsem chvíli do školy dojížděla. To ale nešlo věčně a mě se podařilo sehnat ubytování (kolej nemáme).

Sehnala jsem ubytovnu, která slouží mimo léto jako kolej/intr a oproti jiným opravdovým intrům je tu celej režim volnej a bez omezování (alespoň pro vysokoškoláky a i ti středoškoláčci tu mají volnosti víc než dost - btw. na střední jsem 4 roky na dívčím intru bydlela, takže vím, co intr obnáší).

Původně jsem měla bydlet na intru v pokojíčku pro panenky, jehož součástí byla postel, stůl a lampička - toť vše a jako bonus koupelna s klukama.
Pamatuju, jak jsem byla na prohlídce a po rozhovoru s paní, která to tam měla na starost skoro s brekem volala tátovi, že TAM JÁ NEJDU ani za zlatý prase a to se spokojím s málem.

A tak jsem teď tam, kde jsem a taky spokojená s tím, co tu je.
No, až na jednu takovou maličkost.


Necelý měsíc jsem bydlela sama, měla původně pokoj pro 3 osoby pro sebe a užívala určitou svobodu. A pak se ke mě nastěhovala spolubydlící.
Dozvěděla jsem se, že je z Kazachstánu (žila v Rusku), ale studuje stejnou školu jako já, jen v jiném oboru. Dorozumět se uměla prakticky jen angličtinou (ruštinou jsem uměla plynule, jenže po 4 letech nemluvení mi po ní v hlavě moc nezůstalo), ale česky alespoň chápala, co se po ní chce.

Pro začátek jsme si ujasnily, že já anglicky umím, ale stydím se mluvit a ona zas, že česky neumí vůbec. Dohodly jsme se prakticky na všem, rozuměly jedna druhé, ale pak se jakoby něco stalo a já konečně shledala její opravdový já.
Já (nekuřačka) nesnáším kouř z cigarety a slečně to bylo jedno. Prostě si začala zapalovat z okna, ale všechen kouř šel jako na potvoru ke mě. Při usínání opravdu paráda.

Následně mi došlo, že to naše soužití nebude ani trochu jednoduchý. Zatímco já vstávala do školy, ona spala do té doby než jsem chodívala večeřet. Někdy vstala v 6, ale někdy se jí zachtělo až tak  v 8. Pro mě? Nepochopitelný. Takže prospala celý den a večer žila život jako všichni. Až na drobnost. Nechodila nikam. Celý večer proseděla u počítače a budila mě klikáním do myši a voláním s přítelem/rodinou. Nic, co by stálo za to si vyzkoušet.
Do tý doby jsem spíš nechápala, jak někdo dokáže žít s otočeným režimem a nemít nic z toho krásnýho dne, ale zvykla jsem si na nedostatek spánku a že vstávám, když ona chodí spát.
Ale, pak si přivezla konvici. Vodu převařovala výhradně dvakrát a to vždycky, když jsem se kolem půlnoci zahrabala do peřin.
Navíc, takhle ukřičenýho člověka jsem snad nikdy neslyšela. ← Tohle tvrzení jsem přehodnotila poté, co si přivedla svého přítele. ↓

Asiat, mluvící rusky (učící se česky), který měl v oblibě zpívat na záchodě (který byl přímo v pokoji a ve kterém se všechno rozléhalo) nebo ve sprše, která byla zase přímo v pokoji, tak ani nemusím říkat, jaký bylo usínání, když vtrhli v 11 večer do pokoje a jeden po druhém se sprchovali, vařili vodu a smáli se do 6ti ráno a pak fňukali, že mi zvoní budík na 8.

Co mi ale doopravdy nešlo do hlavy bylo, že nevětrala a okna dokázala zabednit tak, aby ani jeden paprsek slunce nepronikl k nám. A to povídám, bylo peklo. Pro mě, která miluje světlo v bytě, slunce a čerstvej vzduch. Když jsem se opovážila roztahnout žaluzie u jednoho ze 4 oken, s děsivým bručením se zahrabala do peřin tak, že nebyla vidět. Navíc spala přímo u topení a naprosto nechápu, jak v horku, které se jí tam za ty dny nevětrání nastřádalo mohla spát. Já vlezla do pokoje a byla doslova profackovaná horkem, který nešlo odvětrat ani po hodině větrání, který mi stejně většinou překazila, protože jí probudila "zima" a tak vstala jen proto, aby práskla oknem.

Když jsem odešla někam na delší čas, okamžitě zamkla dveře a nechala klíče v zámku, abych se tam náhodou nedostala, protože přece proč bych měla chtít do svýho pokoje?
Ve škole se objevila jednou a odešla se slovy, že tam s tejně ničemu nerozumí. Jak praktické říct, že nerozumíš, když se ti to zrovna hodí..

A pak začalo zkouškový, což jsem v tomhle pokoji doopravdy nezvládala. Nebylo možný chodit spát pozdě, vstávat brzy a učit se ve tmě, horku, smradu a se strachem se pohnout, aby nenadávala. Ano, nadávala. A hodně. Do něčeho trochu ťukla a hned řekla slovo, který raději nebudu na svým blogu zmiňovat, aby mě někdo neobvinil z kažení mládeže.

Ze školy jsem chodila se sevřeným pocitem, že už zase budu muset do toho hnusnýho a pro mě nepříjemnýho prostředí a že se zas nevyspim a budu chodit s kruhama pod očima, který nemívám, ale z ní jsem je i čas od času měla.
Vymyslela jsem si proto náhradní řešení a odstěhovala se na klubovnu.

Klubovnou jsem vyřešila jen to, že na záchod jsem musela přes půl intru a učit jsem se mohla až, když všechny holky, co chodily do klubovny na televizi odešly spát.
Bylo to hodně těžký, ale i přes tohle jsem zvládla naučit se tak, abych prolezla do dalšího semestru bez větší újmy.

"Vychovatelky" hledaly všechna možná řešení a já se nakonec konečně odstěhovala. Po půl roce soužití v neskutečných podmínkách pro studenta žiju v pokojíčku, kam chodím ráda a kde je to moje. Kde můžu brečet a smát se bez pocitu, že mě sleduje někdo z druhý postele a kde jsem konečně jako doma.


O tom, co tahle slečna vyváděla/vyvádí bych mohla mluvit dlouho, ale nerada bych překazila někomu představy o tom, že se všema se dá žít, protože tomu tak podle mého není. Je docela škoda, že jsem si se slečnou a její osobností nesedla, protože vypadá na hodnou holku, ale co jí teda překáží v tom být tak moc fajn je její bezohlednost. Třeba za to nemůže, třeba to tak u nich maji - nevím, nemůžu soudit, ale snad jí třeba jednou dojde, že od ní takhle budou všichni akorát utíkat.

Přeju hezký Velikonoce a příjemný spolubydlící, kteří se budou chovat tak, jak se od nich sluší a patří a ne tak, jak by sami nechtěli, aby se k nim někdo choval!

S láskou,





Related Articles

0 COMMENTS:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.