In STORIES

❄ CHRISTMAS STORY ❄

Krásný Štědrý den, lásk
Po roce čekání můžu s klidem v duši a radostí až za hory říct "Vánoce jsou tady"! Jééééj 🎉
Mohla bych mít dojemný proslov. Opravdu mohla, ale to bych nebyla já, aby na blogu nebylo něco speciálního. Původně jsem chtěla slavný výkřik "Vánoce jsou tady"! zvýraznit i tučně, jako by nestačilo písmo o něco větší než to okolní, ale nakonec ...
Naprosto nečekaně chci jen popřát pokojného, štědrého Ježíška a prožití těch nejnezapomenutelnějších chvilek s nejdražšími ve vašem životě ♡ milujme se, množme se! Hah.
👆všimli jste si toho slova? Napsala jsem ho z lásky k vám na první pokus 👏
Také chci poděkovat za návštěvnost a komentáře, které mě dělají stále šťastnější a šťastnější. Jste jednoduše skvělé osoby a jsem vděčná, že se tu takový lidé objevují a vážím si každého, kdo sem zavítá třeba i jen na chviličku. Takže, vidíme se po Vánocích ♡ 
S láskou šťastná, vánočně naladěná a nejvděčnější
Míša 
Každý rok přesně o Vánocích předáme o jednu růži víc. Jedno další znamení lásky a vděčnosti, že je s námi. Letos chystáme 3…

“A seš si jistá, že je ti dobře?” ptala jsem se.
“Jsem si naprosto jistá, drahoušku.” odpověděla s úsměvem.
“To mě dělá moc velkou radost, mami.”
“Já vím.” objala mě.

Druhý den jsem vstala a hned se začala vypravovat do nákupáku, kde mám sraz s Tomem. Hned, jak jsem ho viděla, skočila mu do náruče. Miluju trávit čas s ním a navíc během Vánoc. Vytváří kolem mě tak magickou atmosféru, až mě to všechno dojímá.
“A je jí opravdu dobře?” zeptal se mě Tom, když jsme si objednali kávu v naší oblíbené kavárně.
“Říkala, že ano. Usmívala se a vypadala dobře.” odpovídala jsem s úsměvem.
“Takže na Vánoce….?”
“Na Vánoce bude s námi doma. Doufejme.” 
“Tak, pokud se nic nestane…”
“Jako, že se nic nestane….bude s námi. Já tomu věřím.” řekla jsem a v tom nás přerušila slečna z kavárny, která mezi nás postavila dva šálky kávy.
“Děkujeme.” poděkovali jsme oba téměř jednohlasně.
Tomu gestu jsme se oba pousmáli a zadívali se jeden druhému do očí.
“Tohle období miluju.” přerušila jsem ticho.
“Já vím. Ale určitě ne tak, jako já miluju tebe.” řekl a chytl mou ruku položenou na stole.
Odsunula jsem svůj šálek kávy, abych mohla natáhnout i druhou ruku a pořádně stisknout tu jeho.
“Máš ledové ruce. Jak ty to pořád děláš?” zasmál se Tom a vzal obě mé ruce, přiložil je ke svým rtům a vtiskl malý polibek na každý jeden prst. Potom mi ruce pevně stiskl a dýchal k nim, aby je zahřál.
“Já si tě snad ani nezasloužím.” poznamenala jsem s blaženým výrazem

“Testy dopadly tak, jak se předpokládalo. Žádné zlepšení, ale ani zhoršení, což znamená, že pokud se do zítřka nic nepokazí, můžete si maminku odvézt domů na Štědrý den.” seznamovala nás se situací doktorka, která vede léčbu naší nejdražší.
“Jen na Štědrý den?” zajímalo mě, jelikož jsem doufala, že s námi bude alespoň do Nového roku.
“Počítáme, že počínaje zítřkem, což je 23.prosince by mohla zůstat v domácím prostředím do 28mého?” 
“To je tak málo času.” poznamela jsem sklesle.
“Buďme rádí za to málo. Pro nás je to požehnání.” podotkl táta a dal mi ruku na záda.
“Ovšem musí brát své léky a jak se cokoli stane, stačí jen slabá závrať, musí okamžitě zpět do nemocnice.” upozornila nás mámina doktorka.
“Samozřejmě. Bereme tohle na vědomí paní doktorko. A moc vám děkujeme.” poděkoval táta a pak jsme se všichni rozloučili.
“Pojď, pojedeme domů.” řekl táta.
“A to ani nedojdeme za mamkou? Říct jí, jak to dopadlo?” lekla jsem se.
“Doktorka za ní zajde později. Teď spí.” řekla táta a ukázal směrem na dveře.
Vydala jsem se pryč z místnosti a zastavila uprostřed bílé, nemocniční chodby. Ohlédla jsem se směrem, kam chodím za nejdražší.
“Jsi v pořádku?” zeptal se táta.
“Jo.” odpověděla jsem a sklopila hlavu.

Doma jsem si lehla a přemýšlela nad tím, jaká je pravděpodobnost, že se nic nepokazí. Nerada přemýšlím nad takovýma věcma, ale od té doby, co je nejdražší nemocná, táhne se to od 10ti k 5ti. Pořád dokola. 

Druhý den vypukl zmatek kolem příprav s názvem “Návrat domů!”. Alespoň takový název dostal mámin den D od táty, který vstával v 6 ráno, jelikož nemohl dospat a gruntoval celý dům. 
“Tati, mohla bych ti pomoct, kdyby jsi mě vzbudil.” sešla jsem schody do obýváku a řekla tátovi poté, co mi několikrát přeběhl před nosem s mopem a utěrkou.
“Však já mám skoro hotovo, lásko. Sedni si, dej si cukroví, kafe a zachvíli vyráříme.” řekl a odběhl do kuchyně.
“Ale tati….” chtěla jsem protestovat, protože v 8 ráno mámu nepustí. 
“Žádné ale. Maminka je každou chvíli doma!” prohlásil a usmíval se od ucha k uchu. 
Po tomhle jeho výstupu jsem spolkla každou větu, která mi přišla na jazyk. Jak bych mohla rýpat do někoho tak nabitého radostí, jako byl v ten moment on?

Sedla jsem si s miskou cukroví a kafem před televizi v obýváku a zapla pohádky. Ty si na vánocích užívám asi ze všeho nejvíc. Nasnídaná jsem se vrhla do sprchy, namalovala se a převlékla z pyžama do pohodlných kalhot a svetru se sobem, který mi dala nejdražší rok zpátky k Vánocům. Vánoční svetry jsou taková naše tradice. Každý rok minimálně jeden dostanu a pokaždé, když se mi stýská, zabalím se do něj a čichám jeho vůni. Ve své podstatě tu její.

“Můžeme?” optal se táta, který postával už připravený a načančaný za mými zády.
“Můžeme.” vyskočila z gauče a došla k němu. Objala jsem ho a on mě stiskl. 
“Jsem tak šťastný.” zašeptal.

Skočili jsme do auta a vyrazili. Nemocnici máme asi 15minut autem, ale dnešní jízda trvala o dost méně. Táta šlápl na plyn kdykoli mohl.
Vyzvedli jsme nejdražší, která byla oblečena do vánočního svetru, co dostala ona ode mě. Slušel jí. Vypadala hezky. Od malička si ji pamatuju jako nejkrásnější ženu, kterou jsem se nechala den co den obklopovat. I kamarádi mi ji záviděli.
Vždycky si pěstovala vlasy po ramena. Když je umyla, tak jí voněly a dostala do nich objem, který jsem jí záviděla i já. Teď má vlasů o dost méně. Musí nosit šátek už jen proto, aby si na ní lidi mimo nemocnici neukazovali jako na TU nemocnou. Takhle je mnohem spokojenější. Pro mě je i přes šátek na hlavě tou nejkrásnější ženou. A tak to bude. Vždycky. I ona to ví. Má nejdražší.
Na cestě domů jsme obě seděly na zadních sedadlech auta. Ona mě držela za ruku a sledovala mě i tátu v zrcátku u řidiče.
“Copak na mě tak koukáš?” zeptala jsem se se smíchem.
“Jste tak nádherní. A moc vás miluju.” odpověděla s jiskřičkama v očích.
“My milujeme tebe.” řekla jsem a naklonila se až k ní. Dostala ode mě pusu na tvář a když jsem se naklonila zpátky, viděla jsem, jak jí teče slza.
“Maminko. Neplakej.” usmála jsem se a utřela slzu do ruky. Ona mi mou ruku chytla a políbila.
“Ani nevíš, jak šťastná jsem. A jak pro mě bude těžké se rozloučit.” řekla.
Od téhle věty bylo ticho. Celou cestu jsem se soustředila na to, abych její ruku mačkala dost na to, aby pochopila, jak jí miluju.

Když jsem otevřela hlavní dveře domu, nejdražší vešla a klepala se. Rozhlédla se po domě a pak šla po schodech rovnou do mého pokoje.
“Je přesně tak, jak si ho naposledy pamatuju.” otočila se ke mě. Já stála ve dveřích a dívala se na ni. Prohlížela si každý kousek mého pokoje a oči měla zalité slzami.
“Zařídila jsi mi ho takhle ty. Líbí se mi. Není tu nic, co bych chtěla jinak.” řekla jsem a šla k ní. Ona mě objala a objímala do doby, dokud nepřišel táta, který nás obejmul obě najednou.

Zbytek dne jsme se všichni povalovali a užívali jeden druhého. Spát jsme šli brzo. Nejdražší byla unavená, tak jsme ji s tátou uložili a šli spát také.
Druhý den mě táta vzbudil brzy. Dojeli jsme pro stromeček, nachystali nejdražší snídani až do postele a společně s ní stromek ozdobili. Bylo to jako když jsem byla malá. Nic se nezměnilo.
Po obědě přijela babička s dědou a dovezli nějaké dárky. Nejvíc jich měla samozřejmě nejdražší a to i od nás. Vždycky, když je doma a to hlavně na Vánoce, snažíme se jí dokázat, že je v našich srdcích a to stále víc a víc.
Před večeří jsem se vytratila. Potřebovala jsem u Toma vyzvednout 3 růže, které pro ni máme. Už jsou to tři roky, co jsme si vyslechli ta nejhorší možná slova. Onemocněla naprosto nečekaně. Jako by se jedno ráno probudila a měla raka. Každý rok dostává růže. První rok dostala jednu. Druhý dvě a letos už tři. Růže vždycky milovala. Věří, že jsou znamením lásky a vděčnosti. A to přesně my cítíme. Ne, vůči její nemoci. Ale vůči ní. Vůči tomu, jak silná umí být. 
Vyzvedla jsem růže a přišla domů na večeři. Růže jsem odnesla do mého pokoje, aby je nejdražší neviděla a sešla zpět do jídelny, kde už byl připraven kapr s bramborovým salátem. Ten dělala nejdražší jako každý rok. Ten od ní je stejně nejlepší!
Najedli jsme se a šli ke stromečku. Já nadělila nejdražší stejný svetr jako ona mě. Tak jsme si ho na sebe navlékly a smály se jedna druhé. Tentokrát se nám povedl vybrat ten nejnemožnější svetr pod sluncem.
Po rozbalení dárků dostala tři růže. Rozplakala se.
Všichni jsme se rozplakali.
“Už tři růže.” řekla nejdražší.
“Příští rok nebude ani jedna, maminko.” povzbudila jsem ji.

Usmála se.

Tímhle vším jsem chtěla říct jen jedno. Važme si jeden druhého. Neřešme dárky a blbosti kolem. Svátky (hlavně ty vánoční) jsou o rodině, přátelých a lásce. Především i o naději a víře. Takže se vzájemně podporujme, milujme a milujme, milujme, milujme 





Related Articles

4 COMMENTS:

  1. I slza mi při čtení ukápla. Jste statečný holky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jééé, to je hezký.
      Ale je to naštěstí jen vymyšlený příběh:)

      Vymazat
  2. Ježíš Ahaa...tak to se omluvám, nějak mi to nedocvaklo :D opravdu jsem myslela že jde o tebe. Promiň.
    V tom případě máš neskutečnou fantazii. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vůbec se neomlouvej! Většinou, když něco takového sepíšu si všichni myslí, že jde o mě :D :) to je má chyba. Musím to tam uvádět:)

      Vymazat

Používá technologii služby Blogger.