In STORIES

GOODBYE | THE FOURTH CHAPTER

To, co nám Samantha v ten večer oznámila mi obrátilo život vzhůru nohama. Jako bychom byli v krabičce a ten nahoře s ní řádně zatřepal.


"Mluvila jsem s doktorem." začala Samantha ne tak vesele, jak bych očekávala a tím jsem usoudila, že nenese dobré zprávy.
"Jak dopadly výsledky?" zajímalo mě.
"Neni na tom vůbec dobře." odpověděla a hlas se jí třásl. Sledovala své ruce, které si mnula na kolenou a byla bledá. Stejně bledá, jako zdi okolo nás.
"Zvládne to." přidal se do rozhovoru Lukáš a podíval se na nás s nadějí v očích.

"Vjížděl na křižovatku a ze strany spolujezdce do něj nabouralo auto. Kdyby přijelo z druhé strany, už by nebyl a je velký zázrak, že žije." - běhala mi hlavou slova doktora, což byla první ověřená slova z toho večera. Kolem mě neexistoval čas. Byla jsem tu jen já a tahle myšlenka.
Bojuje o život v jedné z nejlepších nemocnic v okolí a já se Samanthou jsme jeho největší oporou. Sedíme u něj den co den a vyprávíme mu, co se děje tam venku, za těmi bílými zdmi.
Neslyší nás, jak by mohl? Ale potřebuje vědět, že jsme tu a že musí bojovat. Pro nás. Protože my ho milujeme. I přes to, kolik málo času věnuje rodině jsem si vědoma, jak moc mu na nás záleží. Snaží se náš život udělat ještě lepším. Vždycky jsem si naivně myslela, že je tohle ještě možné, ale teď si tak jistá nejsem. Ve skutečnosti o tomhle faktu výrazně pochybuju. Vždyť už jen to, že nás má rád je ta nejhezčí část našich životů, jako to, že máme jeden druhého.

"Slečno. Běžte domů, potřebujete se vyspat." řekl mi doktor, který přišel na kontrolu.
"Chci být s ním." odpověděla jsem a podívala se na něj.
"Zvládá to slušně. Za chvíli přijde jeho žena. Tedy pro vás Samantha. Postará se o něj." řekl doktor.
"Jeho žena je pro mě máma" usmála jsem se. A to bylo poprvé, co jsem nazvala Samanthu mámou jinak než ironicky. Dřív jsem se strachovala, jak tohle oslovení vyzní a ve své podstatě jsem si nedokázala připustit, že by někdo mohl mou vlastní mámu nahradit. Ale ano, mohl. A byla to Samantha. Ta jediná je moje skutečná máma.
"Dobře slečno. Budu si to pamatovat a jsem rád, že to tak cítíte." a na chvíli se odmlčel. "Ale teď už běžte." dopověděl.
"Zatím ahoj tati." zvedla jsem se ze židle a políbila jeho čelo. "Seš silnější než si myslíš."

A tak jsem se vrátila po celém týdnu do školy. Všichni už samozřejmě věděli důvod mé nepřítomnosti a chovali se, jako bych byla první holka na planetě, které se tohle stalo. Připadala jsem si divně. Naštvaně a divně. Spolužáci, než se začali něčemu smát, podívali se nejdřív mým směrem. Asi aby věděli, jestli jsem v pohodě nebo nedržím minutu ticha. Co já vím?..
Lukáš se mnou trávil každou svou volnou chvilku. Pomáhal mi s přípravou na maturitu. Sám studoval po nocích doma a odpoledne mě držel s falešným, ale milým úsměvem na tváři při životě. Milovala jsem ho a za zvládání naší situace ještě víc.
Každé ráno než jsem odešla do školy, čekala jsem na Samanthu až se vrátí z nemocnice. Trávila u táty celé pozdní odpoledne a večery. Mé kroky mířily po škole na stejné místo, odkud se ona ráno vracela. Při procházení kolem recepce mě vedoucí oddělení s radostí vítala zpátky. - Lze vítat někoho s radostí v nemocnici? - Nevím, ale bylo to milé.
Seděla jsem vedle táty na posteli několik hodin, 7 dní v týdnu. Držela jsem ho za ruku a učila se dějiny umění, světovou literaturu nebo fráze z angličtiny. Jediné mé štěstí bylo, že v ostatních předmětech jsem až tolik neplavala. Tenhle "nový způsob života" byl komplikovaný, obtížný a náročný po všech stránkách. Ale dokud bojuje táta, bojujeme všichni.

3x do týdne nás v nemocnici navštěvuje psycholožka. Je to starší paní, která nás chce přesvědčit, že ví všechno nejlíp. To, že je doktorka neznamená, že nás může učit smiřovat se s faktem, že táta možná nepřežije. Ve skutečnosti je faktem věta "Váš otec pravděpodobně nepřežije."

Jeden víkend mě Samantha zavřela v pokoji. Ne doslova. Jen mě poprosila, abych se nerozptylovala a učila se. Bude mi psát každou hodinu, abych měl přehled, jak se tátovi daří. Souhlasila jsem. Co jsem měla dělat? Samantha se umí chovat jako macecha. I ta zlá, z pohádek.
Seděla jsem doma, naložila mísu ovocem a učila se. Nerada.
Druhý den jsem měla stejnou aktivitu. Jen jsem jedla, učila se, jedla, učila se. Možná bych měla podotknout, že jsem konečně jedla a neprotestovala.
Asi v půl 3 odpoledne mi volala Samantha. - Moment! - pomyslela jsem si. Domlouvaly jsme se na zprávách a o telefonátech nebyla řeč. Něco se děje!
"Co se děje Samantho?!" vypadlo ze mě bez pozdravu.
"Probral se!" zaječela ona a bylo slyšet, jak se její hlas odrazil od nemocničních stěn.
"Cože?" vydala jsem ze sebe a do očí mi vyhrkly slzy.
"Probudil se. Honem přijeď." a zavěsila.
Zůstala jsem beze slova stát a zírala do jednoho místa. Bez pohnutí a teď zpětně se ptám: Mrkala jsem? A pokud ne, jak dlouho?
Popadla jsem svetřík přes ramena, zavolala Lukáše a běžela mu naproti. Potkali jsme se asi v půli cesty. Čapla jsem ho za ruku a vláčela ho za sebou. Kdyby nebyl ramenatý, vypadal by jako prapor, který ladně vlaje ve větru.
Doběhli jsme do nemocnici v novém rekordním čase. Povídala jsem se na Lukáše a ten na mě koukal bez sebemenšího zadýchání. "Jasně. Sportovec." zamyslela jsem se nahlas a ten hlas zněl, jako by promlouval naposledy, jak jsem byla zadýchaná já.
Šli jsme dlouhou chodbou až k výtahu a Lukáš stiskl tlačítko pro přivolání výtahu. Výtah přijel v mžiku a my do něho nastoupili. Culila jsem se jako sluníčko a na mém oroseném čele byly znát drobné vějířky pokrčené kůže. Tyhle vějířky mám od malička. Objevují se při projevu jakýchkoli citů. Prošli jsme další chodbou, která se tentokrát větvila na dvě další. Zabočili jsme vpravo a tam jsem viděla stát Samanthu. Rozeběhla jsem se k ní a ona se otočila. Rozeznala jsem její úsměv a hned mi bylo líp.
"Zlato moje!" vydechla, když jsem jí skočila kolem krku.
"Je všechno dobrý?" podívala jsem se na ni
"Všechno holčičko. Všechno je dobrý." usmívala se a po tvářích jí tekly slzy.
"Můžeme ho vidět?" zeptala jsem se doktora, který stál opodál.
"Račte vstoupit slečno." a pokynul s úsměvem rukou ke dveřím, za kterými leží táta.
Strčila jsem do nich a samovolně se rozevřely. Nebyly zavřené na kliku a já vstoupila, s Lukášem v zádech. Jako první si pokaždé všímám spousty - a to velké spousty - přístrojů, hadiček a monitorů, které vedou od zdí, stojanů a poliček až k mému tátovi. Viděla jsem ho. Ležel na zádech, přikrytý peřinou až po bradu a všimla si, že je vzhůru.
"Tati." zašeptala jsem a došla až k jeho posteli. Mírně otočil hlavu mm směrem a sykl bolestí.
"To je v pohodě tati. Nemusíš se hýbat. Jen lež." řekla jsem a chytla ho za ruku, kterou měl položenou podél svého těla. Do ruky měl zavedenou kanylu a byla zabarvená do zeleno fialové barvy. Ještě pozůstatek nehody.
"Dokážeš se mnou mluvit tati?" zeptala jsem se s nadějí, ale on jen ležel, díval se do stropu a nic neříkal. Rozplakala jsem se. Luky mi položil ruku na rameno a vtiskl něžný polibek do vlasů.
"Nevadí. Stačí, že jsi tu s námi." řekla jsem a zůstala nad ním stát s hlavou plnou nepochopitelných myšlenek.

Pár dalších týdnů byl jeho stav jako na houpačce. Jednou tu byl s námi, vzhůru a v pohodě a pak najednou, jakoby se ztrácel z našich životů. Měl dny, kdy s pokoušel o úsměv, ale bolest a vyčerpání u ho nedovolili uskutečnit. Nedokázal promluvit, najíst se a sotva s naší pomocí zvládl polknout doušek vody. Ničilo mě vidět ho tak, ale byl tu. Poslouchal moje bláboly o tom, jak se bojím komise u maturity a jak jsem šťastná, že ho mám. Byla jsem šťastná. Opravdu a nepopsatelně šťastná, protože jsem mohla cítit jeho kůži, vidět jeho oči a vědět, že dýchá.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ ♥

Krásný zbytek dne,

Related Articles

2 COMMENTS:

  1. Chvíli jsem si přiladala, jako bych četla nějakou knížku, která svou slávou prorazila celý svět. Míšo... Nádherně píšeš😍. Už od první části tohohle příběhu napjaté vyčkávám na pokračování.
    P.S.Piš dál.😀Jde ti to moc.
    lalymylifestyle.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to je od tebe moc milý <3
      a kdyby si chtěla, můžeš se podívat i na můj wattpad, kde jsem jako michaela-of-goldbook a tam píšu tenhle a i další příběhy:)
      moc ti děkuju za podporu!

      Vymazat

Používá technologii služby Blogger.