FEEL BAD

3.9. jsem strávila celý den v Praze. Užívala jsem si Prahu, užívala jsem si člověka, s kterým jsem tam byla. Cítila jsem se spokojeně, hezky a přišlo mi, že téměř nic mi nechybí. Už při odjezdu z Prahy jsem začala cítit sevřený pocit. Popsat ho asi nedokážu, ale jako bych opouštěla něco, co mi bude chybět. Do Prahy jsem se zamilovala a došlo mi, že bych v ní dokázala žít. Bohužel, moje osobnost by se tam asi zbláznila. Bylo to kvůli tomu nebo kvůli nadcházejícím přijímačkám na vysokou?

Občas takový pocit mívám. Většinou právě před nějakou důležitou zkouškou nebo když se mám hezky a najednou to hezké přejde. Ostatním o tom nedokážu dost dobře povědět. Sama nevím, co to je a kde se to ve mě bere. Ale je mi smutno. Myslela jsem si, že po příjezdu domů se to zlepší. Nezlepšilo, ba naopak. Druhý den se všechny zlé pocity vrátily. Napadlo mě, že by možná pomohlo se ze všeho vypsat. Ale z čeho se to vlastně vypisuju?
Dlouho o něco usilujeme a když to získáme, najednou nás udiví, jak moc je nám to jedno. Jakoby nám došlo - skoro i pozdě -, že jsme se hnali za něčím, co pro nás mělo být důležité, ale ztratilo to veškerý smysl. Proč?

Momentální období bych popsala jako chaos. Chaos v hlavě. Chaos v životě. Žiju a přežívám ze dne na den. Nemám se zle. Mám se fajn. Ale trápí mě tyhle zmatené stavy. Sama jsem už přestala vědět, co bych chtěla dělat za pár let a co teprve za pár týdnů?
Moje plány se mění ve strašáky a já se sama sebe ptám, co vlastně chci. Vše jsem měla navržené tak, abych byla spokojená. Věděla jsem alespoň zhruba, co bych chtěla dělat, co bych chtěla zažít. A najedou mě tahle doba opustila a přišla jiná. Zmatená a zvláštní. Je to divné, protože jsem tohle období prožívala denně a to ještě před rokem. Říkala jsem si, že jsem vyrostla a našla si to pravé. Našla si svou cestičku, kterou se chci ubírat a najednou?

Třeba je to změnou počasí. Léto se přeměňuje v podzim a podzim je pro mě tím největším přítelem. Neumím popsat, co se mnou podzim dělá, ale přijdu si jako v nebi. Mám plnou hlavu nápadů a chtěla bych změnit všechno od naprostých základů. A to nemluvím o tom, že bych si s radostí změnila i jméno, kdyby to šlo stejně tak rychle, jako samotné přemýšlení nad věcmi, které se nikdy nestanou nebo nad příběhy ostatních a to i těch, které jsem si sama vymyslela na papíře.

Rozhodně se chci teď ubírat tímhle směrem. Fotky a články o tom, co jsem dělala v létě jsou tabu a na řadu přichází období plné postů z mé hlavy. Takové to období článků, které chápu jen já sama, případně někdo z davu, kdo mě sleduje dlouho a ví, jak svoje myšlenky prezentuju.
Cítím to tak. Cítím to tak, jak to je a jak se to tvoří. Samo. V tomhle chaosu.


Rozhodně mi napiš, jestli máš taky takové období, kdy máš hlavu plnou nápadů a myšlenek.
A nejvíc mě zajímá, jestli míváš někdy ten zvláštní a přitom děsivý pocit, který nedokážeš popsat. A případně, jak se před ním bráníš a jak si ho vysvětluješ.

Zachvíli je tady podzim a s ním i chladnější počasí, které nám už klepe na dveře. Přeju krásný zbytek dne a užívej si za každého počasí!

S láskou,

You May Also Like

4 COMMENTS

  1. Presne tak ako sa ty teraz cítiš sa cítim aj ja, no ja som to nikdy predtým nemala. Neviem to opísať.

    OdpovědětVymazat
  2. Přesně tyhle pocity zažívám často. Je nejhorší, že s tím nemůžu nic moc udělat, nebo spíš nevím co. Možná se trochu rozepíšu, ale snad Ti to nebude vadit.
    Nastoupila jsem na sportovní gymnázium + intr, kde hraju tenis, kterému se věnuju 7 let. Je to nepředstavitelný. Vždycky jsem si představovala jak se jím jednou budu živit a bude to práce, co mě bude bavit. Ideální že? Ale přijde mi, že mi není úplně přáno. Většinu zápasu prohrávám zejména kvůli nízkému sebevědomí a kondici a čím dál víc mi přijde, že na to nemám. I proto jsem se pro tuhle školu rozhodla, že se něco změní a vytáhne mě ze začarovaného kruhu. Jenže si po pár dnech školy říkám, jestli to má smysl. Možná to je i tím(bude to znít blbě), že nevím, jestli tomu chci tolik obětovat. Bojím se, že moje úsilí bude k ničemu. Každý den od 7:10 do 17:00, 2x týdně dvoufáz a pak se ještě vracet na intr, kde po nás celkem dupou. Stačilo pár dní a jsem z toho vyřízená. Třeba si zvyknu, ale nechci se zbytečně trápit. Taky se mi nechce přestupovat, jelikož mám úžasnou třídu a už koupené učebnice za tisíce.
    Problém je že si nedokážu představit, co chci v životě dělat. Jediné,k čemu mě to neustále táhne je kuchaření a cukraření, jenže to všem přijde škoda, když jsem podle nich chytrá a mám rozhodně na víc. V hlavě to je jeden velký chaos a nevím jak z něj ven. Takže tvoje pocity naprosto chápu, věř mi. Taky bych uvítala od někoho pomoct jak ven, ale obávám se, že je to jen na mně :(
    www.lifestylebymaky.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vůbec nevadí, že ses rozepsala.
      Naprosto vím, čím si procházíš. Volba střední školy nebo volba toho, čím chceš jednou být, to je něco, co si nejde vybrat jen tak. A je brzo na to v tak nízkém věku vědět na jistotu, že to, co sis vybrala chceš dělat celý život.
      Vybrala jsem si školu, která mi přišla zajímavá, ale po dvou letech jsem zjistila, že jsem na ní čím dál tím víc zoufalejší a přestoupit jsem nechtěla. Došla jsem k názoru, že zahodit zbytečně dva roky nemá cenu. Stačí odmaturovat.
      Už jen to pomyšlení, že odejdu, odmaturuju a konečně budu třeba moci studovat to, co opravdu chci.
      Teď mám po maturitě a jsem přijatá na vysokou, která by mi konečně mohla otevřít dveře do oboru, který miluju od malička, ale nikdy jsem k tomu nepřistupovala tak, jako že "Ano, tohle chci i studovat a opravdu se o to zajímat."
      Jsi teď v jiném prostředí, jsi zmatená, ale snad se časem okoukáš a zjistíš, jak na tom doopravdy jsi. Třeba odejdeš (i učebnice se dají prodat). Pořád lepší než být někde, kde tě to ničí. A nebo si na druhou stranu uvědomíš, že se nemusíš bát a zůstaneš v oboru:)
      Člověk se neustále vyvíjí, tak nezoufej:) Nikdy nic není tak ztracené:)
      Držím palce! <3

      Vymazat