In STORIES

GOODBYE | THE THIRD CHAPTER

Lukáš přišel asi za hodinu poté, co mu Samantha volala. Ležela jsem v posteli a dívala se na film. Byla jsem otočená zády ke dveřím mého pokoje a ani jsem si nevšimla, že by někdo vstoupil. Lekla jsem se, když ke mě Luky skočil a objal zezadu, ale v ten moment jsem měla vše, co jsem potřebovala. Nakonec u mě usnul.


Spala jsem celou noc. Klidně a nerušeně. Jako by se moje střípky sestavily zpátky a od rána mi bylo mnohem lépe. Samantha nám připravila snídani a Lukáš mi jí odnesl do postele. Měla jsem džus z čerstvých pomerančů a zázvoru. Ovesnou kaši plnou ovoce a navrchu pár kostiček čokolády. Aby mi prý dodala energii. Usmívala jsem se jako sluníčko. Teplota mi do odpoledne klesla a hlava nebolela. Bylo mi dobře. Celý den jsme proflákali v posteli a kvečeru mě napadlo, že bychom mohli na krátkou procházku. Venku bylo 20 stupňů a sluníčko zapadalo. Samantha ráda nebyla. Podle ní mám ležet a odpočívat, ale připadala jsem si odpočatá a plná pozitivní energie. Rychle jsem se oblékla a přehodila tenký svetřík přes ramena, aby mě neofouklo.
Lukáš povídal o vysokých, mezi kterými se rozhoduje. Já o vysoké ještě nepřemýšlela. Byli jsme spolu v několika městech, podívat se, co by mě mohlo zaujmout a pár oblíbených mám, ale snažíme se zajistit si vysokou poblíž sebe. Tak či tak, chceme na kolej a domů jezdit několikrát do měsíce. Chceme se osamostatnit a našetřit si na společné bydlení. Chceme něco malého, útulného a našeho.

Do konce týdne jsme se neviděli. Lukáš pracoval na úkolech do školy a já stále marodila. Doktor zavolal, abych další týden zůstala doma. Prý jsem jednoduše přepracovaná a stres ze školy a plesu mi oslabil imunitu. Dostala jsem antibiotika a musela odpočívat.
Během dalšího týdne mi na nočním stolku přibyly další knížky, které jsem stačila přečíst. S Lukášem si občas zavoláme, ale jinak jsem při posledních 2 týdnech zapomněla, co je společnost. Samantha mi pomáhá vyrovnat se se samotou jak nejlépe umí. Sledujeme seriály, spíme spolu v posteli a já smím sledovat, jak Samantha vaří. Ale něco tomu chybí. Někdo. Tátu jsem neviděla skoro 4.týden a moc mi chybí.

"Volal táta, kočičko." řekla Samantha, když jsem přišla do obýváku a posadila se vedle ní.
"Co povídal?" zeptala jsem se nadšeně a zvědavě zároveň.
"Měl přijet za 3 dny, ale zdrží se minimálně další týden." odpověděla smutně.
"Moc ti chybí, že?" optala jsem se a ona mi přikývla na souhlas.
Přimáčkla jsem se k ní a položila hlavu na její rameno. Ona položila svou hlavu na tu mou a chytla mě za ruku.
"Víš, mamku jsem nepoznala. Neměla jsem možnost poznat ji, ale vím, že je tam nahoře šťastná. Staráš se o nás báječně a nic nám nechybí. A to jen díky tobě." snažila jsem se Samanthu uklidnit.
"Holčičko. Jsi hodná, ale dělám to, co je správné. Miluju vás. A tebe jako vlastní." řekla a tím mi udělala velkou radost.
"To ano, ale nic z toho dělat nemusíš. Kde bych byla, kdybych teď neseděla vedle tebe v obýváku? Táta je neustále pryč. Dal by mě do děcáku?" zajímalo mě.
"K prarodičům." odpověděla Samantha.
"Ale tomu sama nevěříš. Starat se o dítě musí být náročný. Babi s dědou jsou sice rodina, ale vychovávat dítě by po nich nikdo nemohl chtít." namítla jsem.
"Ty už nejsi dítě. Vyrostla jsi a seš schopná postavit se na vlastní nohy. Nepřemýšlej nad hloupostmi. Jsem tu a mám tě ráda." řekla Samantha a stiskla mou ruku silněji.
"Možná by to bylo jiný, kdybych mámu znala. Jsem si jistá, že byla jedinečná a úžasná, ale je to pro mě mnohem jednodušší, když nevím, jaká doopravdy byla. Pro mě seš máma ty." usmála jsem se a od té chvíle jsme tam spolu jen seděly a poslouchaly tlukot našich srdcí.

Druhý den volal táta mně. Vyprávěl, jak se mu daří vést firmu v chodu a jak vychází všechny jejich plány. Byla jsem moc ráda, že dělá to, co ho baví a co mu tak jde, ale chtěla jsem ho doma.
"Tati?" řekla jsem do telefonu předtím, než zavěsil.
"Ano holčičko?" zeptal se udiveně.
"Chybíš nám." řekla jsem a slza, kterou jsem zadržovala při poslouchání jeho hlasu mi stekla po tváři.
"Vy mě taky holky moje. Miluju vás." řekl a já se rozplakala.
"Holčičko. Moc mě mrzí, že s vámi nemůžu trávit času kolik bych chtěl, ale peníze potřebujeme a hned, jak se vrátím ty úspěchy společně oslavíme. Pozveme i Lukyho. Co ty na to?" řekl ve snaze mě rozveselit.
"Chceme tebe, tati." odpověděla jsem a zavěsila.

Konečně jsem začala chodit do školy. Po téměř třech týdnech léčení jsem považována za uzdravenou a já se nemohla dočkat testů, příprav k maturitě a podobných aktivit, kterých se studenti obecně bojí. Mohla jsem být s Lukášem, s kamarády a posledních pár týdnů mohla věnovat jim než začnou opravdové přípravy na zkoušky.
"Nechceš dneska přijít?" pozvala jsem Lukyho ke mě.
"Rád bych lásko." odpověděl a vtiskl mi něžný polibek do vlasů.
"Přijdeš po fotbale?" zeptala jsem se ho.
"Přijdu hned po fotbale." usmál se a odešel na svou hodinu.

Po škole jsem si poklidila v pokoji a připravila nějakou zábavu ve formě filmů, knih a stolních her. Spolužáci se nám posmívají, ale společný čas trávíme procházkami venku nebo hraním stolních her. Možná jde o staromódní zábavu, ale my se nasmějeme až kam!
Za pár hodin přišel rovnou do mého pokoje. Samantha ho pouští dál. Bez ohlášení. Otevřel dveře a nakoukl dovnitř.
"Co tam tak postáváš?" zeptala jsem se ho pobaveně.
"Obávám se, že jestli k tobě přijdu blíž jak na délku paží, tak tě umačkám." vyplázl jazyk.
"Tak to si nechám líbit." zasmála jsem se a došla si pro něj.
Skočil mi kolem krku a políbil mě na rty. Z jednoho polibku se stalo hned několik a když mě umačkal, jak sám slíbil, posadili jsme se na okraj mé postele. Vzala jsem si notebook na kolena a pustila videa, která jsem Lukymu chtěla dlouho ukázat.

Do pokoje přišla Samantha. Zrovna jsme se s Lukášem smáli nějakému videu, které vtipné nebylo, ale Lukyho smích ano  tak jsem se smála jako šílená. Oba jsme se ohlédli a když jsme ji viděli, zatrnulo v nás. Samantha plakala. Ale tak moc, že se sotva dokázala nadechnout. Vyskočila jsem z postele a chytla ji za ramena. Ona se na mě podívala a sklopila hlavu do mé náruče. Koukla jsem se na Lukyho a ten nás udiveně sledoval. Nevěděl, co dělat. Stoupl si a ukázal na postel, abych Samanthu usadila. Posadila se a rozplakala ještě víc. Položila si hlavu do dlaní a já ji hladila po zádech, jak to dělá ona mě. Trvalo dlouho než se uklidnila. Celou tu dobu jsme s Lukášem mlčeli, protože mnohdy je ticho lepší než slova. A v takovou chvíli je těžké vědět, co říct. Samantha se podívala na Lukyho a následně na mě.
"Tak povídej." řekla jsem.
"Pustila jsem záznamník. Čekala na mě hlasovka od táty, že jede domů" nadechla se a její hlas se třásl. Mluvila tiše, jako by ztrácela hlas a síly.
"A to je špatně?" zeptala jsem se.
"Ne. Na tom neni nic špatného." pověděla tiše a znovu se dala do pláče.
"Samantho. Musíš nám povědět, co se stalo." řekla jsem nešťastně a stiskla ji pevně v objetí.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ ♥

Krásný zbytek dne,

Related Articles

3 COMMENTS:

  1. This is so inspiring! I love the post:)

    irenethayer.com

    OdpovědětVymazat
  2. Je to skvělěej příběh. Určitě se těším na pokračování. Vlastně celý tvůj bog je úžasnej. Umíš skvělě psát. :)

    OdpovědětVymazat

Používá technologii služby Blogger.