In STORIES

GOODBYE | THE FIRST CHAPTER

Moje máma zemřela při porodu. Pro tátu to bylo hodně těžký, ale vychovával mě jako princeznu a každičké mé malé přání bylo jeho rozkazem. Byla jsem za něj vděčná, ale záviděla svým kamarádkám, kterým maminky nosily svačiny do školy, když je zapomněly. Záviděla jsem jim jejich do copů zaplétané vlásky, které jim jejich maminky každé ráno pletly. Pamatuju se na to, jak mi přivedl mou novou maminku. Oči se mi musely blýskat na míle daleko a můj táta byl šťastný. Bohužel se mohl začít naplno věnovat pracovním povinnostem a to, co bylo pro jeho princeznu důležité bylo najednou otravnou nepotřebností. A takhle jsem dospěla. Sama, s macechou. Přeháněla bych, kdybych tvrdila, že má na nose velkou bradavici, dlouhé, černé, neposlušné vlasy a špatný vkus. Byla to macecha, kterou by mi každá princezna upřímně záviděla. Problém byl, že já už dlouho princeznou nebyla...

"Měla by sis vybrat šaty na ples." opětovně do mě popichovala Samantha, což je má princeznovská macecha. "Času dost." oponovala jsem. "To říkáš skoro půl roku a ještě ses nerozhodla." - A jéje. Začíná přednáška o tom, jak je můj přítel chudák a jak já neumím dělat čest naší rodině. Vlastně té mojí. Ona do ní pokrevně nepatří. "Říkala jsem ti několikrát, jak je maturitní ples důležitý. Předvedeš se jako dáma. A co potom Lukáš? Nemůžeš mu dělat ostudu v nevkusných šatech. A babička? Uvědomuješ si, jak se na tebe těší? A očekává, že budeš jako princezna." pokračovala. "Neočekává. To ty očekáváš, že budu jako ty." vyhrkla jsem na ni, zatímco můj zrak neodběhl od telefonu. "Přestaň sledovat mobil, když se mnou mluvíš." řekla naštvaně Samantha. Nadzvedla jsem jedno obočí, přes okraj vlasů se na ni krátce podívala a řekla: "Jistě, MAMI." Odsunula jsem židli a viděla její otevřenou pusu. "Teď jestli dovolíš, jdu si vybírat šaty na ples. Co největší. Čím větší, tím víc princeznovský. Nebo ne?" uculila jsem se a šla do svého pokoje. Ze schodiště jsem se ohlédla a viděla, jak Samantha stále ještě stojí s rukama v bok a nevěřícně uklidňuje samu sebe.

O pár dní později přijel táta ze služební cesty, kde byl necelé 3 týdny. Zvykla jsem si, že ani o Vánocích nemá čas na Samanthu, natož na mě a dárky posílá po "Santovi" z Kanárských ostrovů. Došla jsem k němu a objala ho. On mě k sobě přitiskl a zašeptal mi do ucha: "Že neuhádneš, co pro tebe mám?" a odtáhl si mě od sebe na délku paží. Zakývala jsem hlavou na znamení, že nemám tušení a on zalovil v kapse. Chvíli hledal a následně vytáhl malou krabičku s mašličkou, ručně vázanou. Usmála jsem se na něj a krabičku si od něj vzala. Cítila jsem se jako tenkrát, když mi bylo 6. Dostala jsem od něj panenku, po které jsem toužila a mašli z krabice, z které jsem panenku vybalila mi zůstala. Znovu jsem se podívala na tátu a usmála se. Zatáhla za jeden konec mašle a ta samovolně sklouzla z krabičky. Rukou jsem nadzvedla svrchní část a užasle se zadívala dovnitř. "Páni." vypadlo ze mě. "Líbí?" zeptal se táta a píchl svým prstem do mého ramene, "Líbí? Opravdu? Je nádherný!" usmála jsem se. Uvnitř byl překrásný, blyštivý prsten posetý drobnými diamanty. "Pro princezny." usmál se, objal mě a šel se přivítat se Samanthou.
Chvíli jsem si prsten prohlížela a poté si ho navlékla na prst. Blýskal se a byl tak překrásný, až mě donutil se na něj uculovat. Když jsem sebrala kousky sebe, které se rozletěly z překvapení po hale, obrátila jsem se a šla zpět do obýváku, kde jsme se Samanthou sledovaly film než přijel táta domů. Samantha byla v tátově náruči a usmívala se blahem. Když mě viděla, od táty se odtáhla a ten se na mě otočil. Ještě jednou jsem mu poděkovala a vytratila se do svého pokoje, aby ti dva byli sami. Ještě ten večer jsem si vybrala šaty na ples a volala s Lukášem. Přijde mi, jako by byl v roli přítele i nejlepší kamarádky. Všechny svoje radosti sdílím s ním a stejně tak i to, co mě trápí. O šatech neví. Jsou pro něj překvapením, ale těším se, až mě v nich uvidí. Vybrala jsem si dlouhé šaty až k zemi. Jsou popelkovsky modré a korzet zdobí drobné kamínky. Upřímně mi spadla brada, když jsem je poprvé uviděla. Láska na první pohled, jako ta s Lukášem.

Poznali jsme se dva roky zpět na maturitním plese jedné z mých kamarádek. Stála jsem u baru jako 16ti letá holka a barmanka mě odmítala obsloužit. "Slečna si přeje pití." ozvalo se za mými zády a pak mi na rameno položil ruku neznámý kluk. Hned, jak jsem ho viděla se moje tělo rozechvělo. Nechápala jsem, jak někdo tak krásný může existovat na stejné planetě jako já. Od prvního slova se mi líbil jeho styl vyjadřování a ten jeho hlas mě uváděl do rozpaků. Každý můj nerv po něm toužil a já byla poprvé v životě mimo. Mimo Z KLUKA! Protancovala jsem s ním zbytek večera a pak mě doprovodil domů. Dostala jsem nesmělý polibek na čelo a já jako bych zapomněla dýchat. Začali jsme se scházet, na nic nespěchali a užívali si jeden druhého. Jeho slova jsem hltala ušima a jeho tělo, jeho vlasy, oči, rty a všechno na něm očima. Každý jeho dotyk jsem si pamatovala, jako by má kůže byla z paměťové pěny. Každý jeho úsměv se vryl do paměti a každá jeho slza mi ničila srdce. Za uplynulé dva roky se nic nezměnilo. Jako bych se zamilovala každý den znovu. Jako poprvé. Je tohle vůbec možné? Milovat tak, že si to bez druhého nedokážete představit? Úžasné, ale bolestné. Láska. Jedno slovo, které v sobě uchovává tolik pocitů. Tolik radosti a bolesti. Slovo jedinečný!

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ ♥

Právě jsi dočetl/a historicky první povídku na pokračování tady na blogu. Budu ráda, pokud do komentáře napíšeš, jak se ti líbila/nelíbila a případné připomínky nebo jak se podle tebe bude příběh vyvíjet. Děkuji za jakoukoli aktivitu! Přeju ty nejkrásnější dny (a pokud bude pršet, určitě si můžeš přečíst také jednodílovku - pokud jsi ji ještě nečetl/a).

Krásný den! ♥


Related Articles

8 COMMENTS:

  1. To je tak krásný článek! Úplně se mi to chvílema zdálo jak z pohádky. Určitě pokračuj ve psaní, tvé články jsou boží.

    OdpovědětVymazat
  2. Trochu přeslazené, ale má to styl, určitě piš dál.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to jsem celá já. Můj svět je trochu jiný než realita :D Ale děkuju:)

      Vymazat
  3. Moc se těším na pokračování, píšeš dobře :) Jen tak na chvilku jsem si zapla počítač s tím, že nemám ani čas na čtení a jen jsem viděla tu první větu, tak jsem se šíleně lekla, že je to nějaký příběh ze života. Ještě že jsem si přečetla celý článek, jinak bych z toho byla nesvá celý den.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jej, no to by bylo smutný :( naštěstí je to jen vymyšlený příběh.

      Vymazat
  4. Tvůj styl vyjadřování je neskutečný:). Dávám si tě do odběrů a čekám na další články!))
    littlecapsule

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. děkuju ti strašně moc! ♥ tenhle komentář mě neskutečně potěšil! ♥

      Vymazat

Používá technologii služby Blogger.