In STORIES

ONE SHORT STORY #1

Před 4 měsíci zpět jsem vydala článek, kde jsem se zmiňovala o tom, jak ráda bych propojila psaní svých povídek s blogem a tenhle nápad byl poměrně úspěšný. Poslední dny nemám náladu pro tvoření blogu a psaní, ale konečně je tu článek a s ním i první povídka.
Když jsem se před rokem a půl zamilovala do Honzy, ptala jsem se sama sebe, co od našeho vztahu chci. Potřebovala jsem jen dvě věci a to lásku a respekt. Čím déle jsem byla s ním, uvědomovala jsem si, že láska není jen ten krásný pocit, který máš, když ho vidíš. Nejsou to ani motýlci v břiše, natož zamilované dopisy a zprávy na dobrou noc. Hledala jsem hlubší smysl lásky a nenašla ho.........

"Budeš chtít kafe nebo čaj?" ptala jsem se Honzy, který tupě zíral do počítače. Jeho pracovní nadšení je obdivuhodné, ale v 19ti letech by mohl sledovat filmy na gauči a užírat se nudou. "Tak dostaneš kafe." odpověděla jsem sama sobě, protože čekat na jeho odpověď, která by pravděpodobně začala slovy "Nevím. Na co ses mě ptala?", na to už nemám energii.
Celý den ve škole jsem přemýšlela, jaký je pravý smysl lásky. Poslední dny nemyslím na nic jiného. Jsem překvapená, jak jednoduše se říkají slova "Miluji Tě" a zároveň mě udivuje, jak se jimi plýtvá. 
Večer jsem šla k Honzovy domů a ten řešil samou práci. Urazila jsem se a šla spát. Typická ženská. Uznávám.
Další dny jsem trávila u sebe v pokoji, kde jsem se připravovala na zkoušky. Přišlo mi, že s každou další stránkou toho umím méně a následně vůbec nic. Potřebovala jsem pohladit po vlasech a slyšet, že nejde o život. Nešlo mi být klidná. To neumím. Zvedla jsem telefon a vytočila Honzovo číslo. Z telefonu se ozývalo hlasité vytáčení a hlavou mi probíhaly nejtemnější scénáře toho, proč to nezvedá. Nakonec se ozvalo jeho obvyklé "Ano prosim?" a mě se ulevilo. Chvíli jsme si povídali a Honza nakonec navrhl, že se můžeme vidět. Rychle jsem se oblékla, svázala vlasy do drdolu a šla za ním. Potkali jsme se uprostřed parku, kde spolu rádi trávíme čas. Z dálky jsem rozeznala jeho úsměv a hned, jak jsem se dostala až k němu mě objal a dal pusu na čelo.
Doba mezi kterou se den přeměnil v noc utekla, jako lusknutím prsty. Honza mě doprovodil domů a já byla konečně klidnější. Zbytek týdne jsem nevycházela ani na nákup. Byla jsem vyčerpaná z ustavičného ponocování a chtěla, aby zkouškové bylo u konce. Dočkala jsem se.

Pár dní po mých zkouškách jsem byla pozvaná na večeři. Honza přišel v obleku a já, jako bych se zamilovala ještě jednou. Do toho samého kluka. Celý večer se choval jako gentleman a mě se to neskutečně zamlouvalo. Celá večeře byla úžasná. Skvělé jídlo a ještě lepší společnost. Po dezertu si Honza přisedl ke mě. Podívala jsem se na něj a nechápala, proč se na mě culí. Po chvilce přišel číšník a na stříbrném podnose přinesl obálku, kterou mi nabídl. Překvapeně jsem ji přijala a podívala se zpět na Honzu. "To je tvoje práce?" zeptala jsem se. "To teprve uvidíš." usmál se a pokynul hlavou na znamení, abych obálku otevřela. V duchu jsem uvažovala nad tím, co bude uvnitř a když jsem obálku otevřela, tak mě Honza ještě chytl za ruku. "Máš čas na rozmyšlenou. Jen, aby ses do něčeho nehnala." upozornil mě a o to víc jsem byla zvědavější. Zalovila jsem v obálce a vytáhla dvě letenky do Berlína. Ruce se mi rozklepaly a já se tázavě podívala na Honzu. "Zaměstnavatel mi nabídl stáž v Berlíně. Napadlo mě, že když jsi dokončila semestr, tak by se ti líbilo vycestovat a užít si prázdniny mimo domov." řekl. Seděla jsem a četla si letenky stále dokola. Nemohla jsem uvěřit, že se to opravdu děje. "Na rozhodnutí máš času kolik chceš, ale pokud budeš souhlasit, odlétáme za měsíc." Nic jsem neříkala, ale má odpověď byla jednoznačná. Ano!

Nastalo to nejhorší období, pro každého chlapa, který snáší svou přítelkyni s cestovní horečkou. Balila jsem všechno, téměř do všeho. Nastěhovala jsem se k Honzovi a na každém kousku jeho bytu bylo něco mého. Například kuchyni zahltilo spodní prádlo. Obývák byl plný kosmetiky, oblečení, kufrů a v koupelně bych asi těžko hledala gumičku, když nebylo ani na krok vidět přes ručníky a pyžama. Obdivovala jsem klidného Honzu, který seděl na posteli a sledoval, jak běhám po pokojích a panikařím, protože nevím, kde naposledy a jestli vůbec jsem viděla svou kulmu na vlasy. Až, když toho na něj bylo hodně, využil okamžiku, kdy jsem probíhala kolem něj. Chytl mě za pas a zatáhl k sobě.
Probudila jsem se brzy ráno a nepozorovaně odešla z bytu. Uvědomila jsem si totiž, že má kulma na vlasy zůstala u rodičů.

Několik dní před odletem, když jsem seděla sama u Honzy v bytě, hrabala se věcmi, které jsem si zabalila a jsem našla svůj deník. Od chvíle, co se dostavila cestovní horečka jsem si na něj ani nevzpomněla. Nalila jsem si sklenku vína, natáhla nohy na stůl a začala jím listovat. Zajímavé poznatky, říkala jsem si o událostech, které se staly před tím než jsem poznala Honzu. Nakonec jsem narazila na zvýrazněný odstavec, psaný zhruba před 2ma měsíci. Každým dnem jsem stále jistější a utvrzuji se v tom, že nejsem šťastná. Jak může být šťastná osoba, která nenašla, co hledala? Rok a půl je dlouhá doba a nedá se říct, že bych Honzu přestala milovat. Je pravděpodobnější, že jsem ho nikdy nemilovala. Je pravda, že jsem tohle napsala ve stresu z prvních zkoušek, ale přimělo mě to přemýšlet nad tím, co sama po sobě chci. První sklenička vína byla ihned ve mě. Přišla druhá a třetí. Nakonec jsem vzala celou lahev a pila rovnou z ní. Tohle by se nemělo dít.
Probudila jsem se přikrytá na posteli a slyšela televizi z obýváku. Sedla jsem si na postel a chytla se za hlavu. Podívala jsem se na noční stolek a sáhla po mobilu. 10:50, viděla jsem na displeji. Opatrně jsem vstala, zakymácela s sebou a popošla několik kroků než jsem byla schopná určit směr. Došla jsem do obýváku a opřela se o futra. "Krásné dopoledne opilče." zasmál se Honza z gauče. "Ha ha." vydala jsem ze sebe a šla k němu. Můj styl posedu vypadal asi tak, jako když hodíš kamen do vody. Lehla jsem si a natáhla nohy přes Honzovi. "Jak ses vyspala?" zeptal se mě. Jediné, na co jsem se zmohla byl tzv. jelení zvuk. Honza ho vydává, když nechce být rušený.
Zbývaly poslední 3 dny do odletu. Honza zůstával v klidu a já začínala uvažovat nad tím, jestli bude v Berlíně převážně teplo nebo převážně zima. Věci z kufrů jsem dokolečka balila a vybalovala. Házela je schválně co nejdál, abych měla kudy chodit a nemyslela na ten nesmyslný odstavec z deníku. Den před odletem byl Honza v práci a já měla čas pro sebe. Otevřela jsem víno a nalila do skleničky. Tentokrát to skončí u jedné, přísahala jsem si. Lehla jsem si na postel a vzala deník do ruky. Chvíli jsem se na něj dívala, jako bych mu dávala najevo, kdo je tady pánem a nakonec ho otevřela. Neměla jsem v úmyslu, otevřít ho na stránce s nesmyslným, zvýrazněným odstavcem, ale stalo se to a já z něj nespustila oči. Četla jsem ho znovu a znovu. Nakonec jsem usnula a probudilo mě až šimrání na nose. "Vstáváme princezničko." vzbudil mě Honza. Usmála jsem se a on mě políbil. "Půjdu přichystat snídani." řekl. Počkala jsem, až odejde a hned, jak byl mimo místnost, posadila jsem se a otevřela deník. "Dáš si vajíčka?" vrátil se Honza a já deník zahodila za postel. Honza na mě koukal, jako bych se právě zbláznila, ale raději se na nic nezeptal. Přichystal mi snídani do postele a na zvýrazněný, nesmyslný odstavec z deníku jsem zapomněla.

A bylo to tady! Taxi čekal před domem a já se loučila s každou místností Honzova bytu. Mám to tu ráda a bude mi to chybět. Ještě než Honza zabouchl dveře, podíval se na mě a zeptal se, jestli jsem si jistá. Na souhlas jsem kývla a utvrdila ho pusou. Honza zamkl dveře, vzal naše kufry a šel k taxíku, zatímco já začala uvažovat nad tím, jestli je to opravdu tak dobrý nápad, jako na začátku. Sedla jsem si do auta a zabouchla dveře. Nevěděla jsem, co se ve mě pere, ale srdce se mi uzavřelo a znejistěla jsem. Honza mě chytl za ruku, usmál se na mě a opřel si hlavu o moje rameno. Položila jsem si hlavu na tu jeho a zavřela oči. Jako bych se chtěla později probudit.
Na letišti nám taxikář vyházel kufry z auta a my měli vykročit pravou nohou. Držela jsem se Honzy jako klíště. V hlavě jsem si přehrávala, jaký je ten pravý smysl lásky, který jsem hledala a nemohla na nic přijít. Prošla jsem celým procesem, který je na letišti potřeba prodělat a konečně si sedla a čekala na letadlo. Honza mi vyprávěl historky, které zažil, když letěl poprvé s rodinou do Řecka a já slyšela jen šum kolem. Bylo mi jedno, kolik hodin čekali nebo jakou limonádou si Honza upatlal kalhoty. Bylo mi to všechno jedno. Z mého "kómatu" mě probral Honza zacloumáním. "Hlásili naše letadlo." řekl a zvedl se ze židle. Zadívala jsem se na něj a vstala také. Vzala jsem si kabelku a vydala se za Honzou. Co to dělám? Lžu sama sobě, běhalo mi hlavou.
Chytla jsem Honzu za ruku a zastavila. On se na mě podíval a zeptal se, jestli je všechno v pořádku. "Nemůžu letět." vyhrkla jsem. Honza mě chytl za pas. "Stalo se něco? Jestli máš strach, tak nemusíš. Celý let tě nepustím." snažil se mě uklidnit. "Nejde o letadlo." sklopila jsem hlavu k zemi. "A o co?" zeptal se Honza a pohladil mě prsty po tváři. Usmála jsem se. "Kočko, mluv se mnou." řekl. "Nemůžu." zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí. "Neni to v tobě, ale ve mě. Asi dělám tu největší možnou chybu, protože přede mnou stojí ten nejhodnější kluk, kterého jsem měla možnost poznat a stejně tak je mi tenhle kluk ochotnej obětovat naprosto cokoli.... Ale já tohle nechci." Dlouho jsem přemýšlela, jak mu všechno říct, ale nakonec jsem to řekla asi tak, jako když se ztrhává náplast. "Pokud je tohle láska, tak ji nechci. Ještě jsem nepoznala to, co bych chtěla a neni správný mít tě pro sebe, když je někde holka, která si tě zaslouží." a můj pohled opět odběhl od jeho očí. Nedokázala jsem se do nich dívat. "A co teda hledáš?" zeptal se a pustil mě. "To nevim. Pravděpodobně potřebuju zůstat sama, abych na to přišla. Promiň." "Ty se se mnou rozejdeš na letišti, pár minut před odletem? Co by se stalo, kdybys neměla odvahu říct mi to teď? To by jsi mi to řekla v letadle? Nebo až na místě? Po návratu do Čech?" ptal se nechápavě. "Proto ti to říkám raději teď. Nebylo by fér letět s tebou." "Ne, to by nebylo. Ale možná by bylo ještě lepší, říct mi to tak před týdnem. Nebo než jsem ti koupil letenku." "A mohla jsem vědět, že poletím s tebou? Bylo to překvapení." namítla jsem. Znovu jsem ho chytla za ruku, ale cukl. "Omlouvám se." a to bylo to poslední, co jsem mu řekla. Dala jsem mu pusu na čelo a odešla. Když jsem vyšla z letiště, dopadlo na mě to, co jsem právě udělala. Sedla jsem si na obrubník a zavolala taxi. Než přijelo, rozbrečela jsem se jako malá. Hlavou mi běhaly myšlenky, které jsem sama nerozeznávala jednu od druhé. Napsala jsem rodičům, že jedu domů a ať se hlavně na nic neptají. Pak pro mě přijelo auto a vystoupil taxikář. Zvedla jsem se ze země a taxikář mi otevřel dveře. Najednou mě někdo chytl za rameno. Otočila jsem se a přede mnou stál Honza. "Co tu děláš?" udivila jsem se. "Chtěl jsem se jen pořádně rozloučit." a v tu chvíli jsem se rozbrečela ještě víc. Na chvilku mě napadlo, že se vrací a odjede se mnou. "Vím, že je pro tebe láska hodně důležitá a že se svými city bojuješ. Hodně mě to překvapilo, ale chci abys byla šťastná." řekl a dal mi ruku na tvář. "Jsem s tebou šťastná. Opravdu ano." přikývla jsem hlavou. "Jsi, ale pořád se hledáš. Mrzí mě to, ne že ne, ale chci tě nechat jít." a do očí se mu vehnaly slzy. Nemohla jsem jinak. Musela jsem ho obejmout. On mi objetí vrátil ještě silněji. Na rozloučenou mě políbil a čekal než taxi odjede. Po cestě jsem se ještě ohlédla a rozeznala Honzův úsměv. Stejný úsměv, který mě rok a půl doprovázel při hledání lásky. Ten stejný úsměv, který jsem viděla každé ráno po probuzení a ten samí úsměv, který mi Honza věnoval, když byl na mě pyšný. Teď pyšný byl, vím to...

Upřímně nevím, jaká skvělá duše dočetla dnešní článek, ale pokud jsi to právě ty, tak děkuju! ♥ (Sama dobře vím, že jde u sušší povídku - umím lepší, ale myslím, že chybami se člověk učí).

Chystám další jednodílovky, ale také příběhy na pokračování, takže mi dej vědět, jak se ti tahle povídka líbila, popřípadě nápady/témata na další ♥ Děkuju za přečtení a přeju nádherný den!




Related Articles

13 COMMENTS:

  1. Tyjo Míšo, povídka se ti moc povedla! ♥ Už tak nějak od začátku jsem tušila, že nejspíš neodletí, ikdyž teda trošku jsem znejistila, když se najednou u ní objevil u taxíku. Každopádně mě moc mrzí, že tohle nejspíš byla ta jednodílovka, zajímalo by mě, jak by příběh pokračoval dál :)

    Another Dominika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju Ti Domčo! ♥ To jsem moc ráda:)
      No, jednodílovka to byla, ale určitě se tu časem objeví i něco na pokračování, tak se můžeš nechat překvapit:)

      Vymazat
  2. to bylo moc pěkné! určitě piš dál, ráda to bude číst :)

    OdpovědětVymazat
  3. Jééé a já, která jsem tu poprvé, jsem si myslela, že je to tvůj příběh! :D každopádně, jsem ho dočetla do konce a výborný! :)
    www.lifestylebirdie.com

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to bych měla celkem zajímavou love story :D :) Ale děkuju mockrát!

      Vymazat

Používá technologii služby Blogger.